Téma pro diskuzi: Eutanazie aneb Usmrcení na žádost. Podstata a rizika - Zdravotnictví - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Zdravotnictví

Téma pro diskuzi: Eutanazie aneb Usmrcení na žádost. Podstata a rizika

Ilustr. foto: Thinkstock

27. ledna 2017, 13.00 | Ostrava (Jiří Muladi)
Slovo eutanazie je složeninou řeckého eu (dobrý) a thanatos (smrt). Obvykle je definována jako usmrcení na žádost, nicméně rozlišuje se několik variant: aktivní eutanazie, pasivní eutanazie a asistovaná sebevražda.

 

  

  

Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění,

jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny,

tisíce umřeli, tisíce umrou, tisíce na smrt jsou znavení,

neboť v smrti i zrození nikdo nezůstal jediný.

Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého,

nad smrt těžší však umírání je… 

(Jiří Wolker)

 

Slovo eutanazie je složeninou řeckého eu(dobrý) a thanatos (smrt). Obvykle je definována jako usmrcení na žádost, nicméně rozlišuje se několik variant:

  • Aktivní eutanazie: Lékař aktivně usmrtí pacienta podáním medikamentu (obvykle injekčně), který způsobí smrt.
  • Pasivní eutanazie: Přerušení léčby či umělého udržování pacienta při životě.
  • Asistovaná sebevražda: Lékař nemocnému poskytne pouze prostředky a znalosti k samostatnému ukončení života. 

 

Nač mám vlastně čekat? 

Jana Matavovská je 39letá vystudovaná lékařka z Prešova. Do srpna roku 2009 pracovala v nemocnici, pak ji vlastní tělo, s diagnózou roztroušená skleróza, přimělo zůstat doma. I díky svému vzdělání Jana přesně ví, co to znamená, jak se bude nemoc vyvíjet a kam až vyústí. Roky se léčila, živila v sobě naději na zlepšení, ale v roce 2011 definitivně pochopila, že je konec. Od té doby je pevně rozhodnuta zemřít.

„Minulý rok jsem ještě byla schopná alespoň se najíst, letos už ne, nedokážu si sama ani umýt zuby. A bude ještě hůř. Přijdu o schopnost polykat i artikulovat, postupně mi odejde síla ze všech svalů, nakonec tento proces postihne i zrakový nerv. Dokdy mám tedy čekat? A nač vlastně?“

Vadí jí, když kritici do diskuse o eutanazii „cpou řeči o naději, která je prý vždy“. „Není, občas žádná naděje neexistuje. Prostě jste prohráli a vy o tom víte,“ dodává. „Je to absolutně nedůstojný život. Na každou aktivitu potřebujete asistenci jiného člověka – od WC přes sprchu až po obyčejný pohyb na posteli,“ říká Jana.

Pomáhá jí partner, který dal loni výpověď v práci, aby se o ni postaral. „Maximálně se snaží udělat můj život důstojným, ale nedá se to. Když si představím, o co všechno jsem už přišla, o co přicházím a o co přichází on, nemohu sobě ani jemu přát takový osud.“

U právníka si Jana dala potvrdit papír, ve kterém vyjadřuje, že si nepřeje, aby ji lékaři zachraňovali v případě, že by jim v tom už pro kóma či podobný stav nemohla zabránit. 

 

Nový lékařský obor: Zabíjení

Dvaašedesátiletý praktik Gerrit K. Kimsma z nizozemského West Zaanu pracuje jako rodinný lékař, což je ve zdejším zdravotním systému základ lékařské péče. Často navštěvuje pacienty doma, stará se o celou rodinu, dobře ji zná a vyléčí leccos, s čímž by našinec utíkal za specialistou. Přitom občas, když je to nutné, také pomůže pacientovi zemřít.

Najít v Nizozemsku takového lékaře není problém: podle statistik tu eutanazii provádí víc než polovina praktiků a každoročně ukončí život téměř dvou tisíc lidí v závěrečném stadiu smrtelné nemoci, což představuje něco přes jedno procento všech úmrtí v zemi. Eutanazie je pevnou součástí nizozemského zdravotnictví: už tři desetiletí s ní souhlasí většina obyvatel, lékařů i ministrů zdravotnictví. Právě odsud se fenomén „milosrdné smrti“ začal šířit do světa.

Doktor Kimsma ještě pamatuje dobu, kdy to všechno začalo. V sedmdesátých letech se objevila v knihkupectvích kniha psychiatra Jana Hendrika van der Berga „Lékařská moc a lékařská etika“. Na první pohled nenápadný spisek prolomil jedno evropské tabu: eutanazie. Tento pojem totiž používal Adolf Hitler, když nechal v Německu pozabíjet desetitisíce mentálně a fyzicky postižených dětí a dospělých. Po válce tedy byla vnímána jako rodná sestra holocaustu a dvacet let si na ni žádný slušný lékař nedovolil ani pomyslet. Jan van der Berg ovšem usoudil, že nastal čas postavit milosrdnou smrt do lepšího světla.

S rozvojem medicíny se prodlužovala průměrná délka života a s ní i bolestivé trápení seniorů, onkologicky nemocných nebo počet lidí žijících v kómatu. Psychiatr tehdy v roce 1969 ve své knize navrhl, aby se lékaři takovým pacientům nebáli zkracovat pozemské utrpení a aktivně jim pomáhali zemřít. Už o čtyři roky později si jeho slova vzala k srdci jedna praktická lékařka z Leeuwardenu, jejíž osmasedmdesátiletá matka umírala v těžkých bolestech a žádala dceru o smrt. Doktorka matku předávkovala opiáty, byla obviněna z vraždy a uznána vinnou. Jenže lékařská komora i veřejné mínění se postavily na její stranu a soud nakonec lékařce nevyměřil žádný trest – s odůvodněním, že jednala v zájmu trpící pacientky. Jen tři roky poté osud před podobnou volbu po-stavil i čerstvě dostudovaného medika Gerrita K. Kimsmu.

„Jako filozof jsem měl jasný názor už předtím – pacient má právo volit a lékař by mu měl pomoci,“ vzpomíná doktor Kimsma. „Tehdy ještě rozhodně nebyla eutanazie běžná. Někteří mí kolegové s ní sice měli zkušenost, ale všichni jsme doufali, že nebude potřeba často. Psychologicky je to velmi těžká věc.“

V roce 1977 odjel jeden Kimsmův kolega na dovolenou a začínající lékař po něm přijal do péče pacientku s pokročilou rakovinou. Žena už dřív vyjadřovala přání zemřít a její stav se zhoršil. Původní nádor v prsu se rozšířil po celém těle. „Už nemohla chodit, trpěla velkými bolestmi. Byla to beznadějná situace bez jakékoli šance na zlepšení. Chtěla zemřít a její rodina s tím souhlasila. Byla první, komu jsem pomohl.“

Pro mladého praktika to byl šok. „Máte před sebou živého člověka a za několik minut je mrtvý. Jenom vědomí, že ulevuji jejímu utrpení, mi pomohlo to udělat,“ vzpomíná na osudný den, kdy ženě v jejím domě vpíchl do žil smrtící dávku léků. Následující dny ho trápily noční můry. „Doufal jsem, že to bylo naposledy, že už nic takového nebudu muset udělat. Ale takové štěstí jsem neměl…“

Asi za čtyři roky přišel další případ. To už však měl doktor Kimsma krytá záda. Průkopnická kauza lékařky, která usmrtila svou matku, mezitím v roce 1981 doputovala k rotterdamskému soudu a ten vydal precedentní rozhodnutí: pokud nevyléčitelně nemocného pacienta sužuje nesnesitelné utrpení a on žádá při plném vědomí o smrt, má lékař právo zabíjet. Eutanazie v Nizozemsku se stala oficiálně tolerovanou praxí.

„Prakticky každý rok jsem o eutanazii žádán a tak jednou za tři až pět let ji provedu,“ říká Gerrit Kimsma. Rodinný lékař a filozof s úvazkem Amsterdamské univerzitě si zakládá na tom, že dosud – přesně podle zákonných regulí – vpíchl injekci jen pacientovi, který byl při vědomí, opakovaně o ni žádal a jeho rodina s takovým rozhodnutím souhlasila. Stal se aktivním zastáncem práva na eutanazii, publikuje, přednáší na odborných konferencích. Ale vždy, když se znovu s jehlou v ruce sklání k lůžku smrtelně nemocného člověka, necítí se prý o moc lépe než tehdy před čtyřiceti lety. „Zajímavé je, že s postupem času je to stále obtížnější,“ svěřuje se lékař. „Podobnou zkušenost mají i moji kolegové. A proč to tedy děláme? Protože si myslíme, že není správné pacientovu žádost o pomoc odmítnout a nechat ho trpět.“ 

 

Vyjasnění podstaty a rizik eutanazie. Argument kluzkého svahu 

Kvůli nejasnému výkladu zúžilo Holandsko použití pojmu eutanazie. Jedná se o úmyslné ukončení života osoby na její explicitní žádost někým jiným než osobou samotnou.

Součástí této definice jsou tři body:

  1. Eutanazie je čin (skutek, udělání něčeho, obvykle podání „léku“) a nezahrnuje tedy ustoupení od aktivity (např. ukončení léčby).

  2. Eutanazie je záležitostí chtěnou ze strany nemocného a nelze tedy pod tento pojem zahrnovat takové aktivity, jako je ukončování života novorozenců nebo pacientů v komatu.

  3. Eutanazie je záměrné ukončení života, ukončení je v úmyslu jednajícího (pojem se tady nevztahuje na nezamyšlené ukončení života, např. při tlumení bolesti opiáty).

Tzv. argument kluzkého svahu označuje možné zneužití eutanazie, kterému nahrává nedostatečně upravený zákon. Lékaři, kteří vykonají eutanazii, sice mají oznamovací povinnost, ale jakmile to lékař udělá, začne vyšetřování, které je velmi zdlouhavé a náročné. V průběhu vyšetřování je možné dospět k názoru, že vše proběhlo podle zákonných podmínek. Holandský složitý systém, ve kterém se kříží trestnost a beztrestnost, by měl teoreticky zabránit veškerému zneužití. Ovšem obrovská složitost sytému spíše nahrává tomu, že lékaři raději nehlásí, že uskutečnili eutanazii. Nasvědčuje tomu především skutečnost, že počet provedených eutanazií v Holandsku je velmi kolísavý. Lidé patrně počet provedených eutanazií odhadují, tudíž započítávají do počtu zřejmě i eutanazie, které nebyly ohlášeny.

Pokud lékař neohlásí, že provedl eutanazii, a provede ji utajeně, vyhýbá se tím jakémukoli postihu. Právě takový postup však nabízí živnou půdu pro zneužití eutanazie. Objevují se případy, kdy se v liberálním Holandsku vedle vyžádaných eutanazií praktikují i ty nevyžádané. Původní obdiv k „průkopnickému postoji“ Holandska postupně vyprchává a v posledních letech se zcela otevřeně hovoří o „kluzkém svahu“, na kterém se nachází jak odborná, tak laická společnost. Sílí dokonce hlasy odsuzující současné postupy a množí se výzvy k opatrnější praxi, či dokonce k jejímu zákazu.

 

DUEL dvou lékařů. PRO A PROTI?

  • Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc., emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol

To, že už se v některých evropských zemích o eutanazii mluví, že i u nás se v médiích toto téma objevuje, svědčí o posunu v myšlení lidí. Svědčí o tom i průzkumy veřejného mínění. Více než polovina lidí se k tomu staví pozitivně. Lidé o věci přemýšlejí…

Podle mého názoru je eutanázie hlavně filozofickým problémem, kterým by se měl zabývat každý člověk. Protože všichni máme svůj život konečný. Eutanazie není problémem medicínským, ale problémem celospolečenským (podobně jako interupce). Vývoj se ubírá od skupinového myšlení, na nějž jsme byli zvyklí z dob komunismu, k prosazování zájmu jedince. Jedná se o jistý individualismus. Nejenom v ekonomickém slova smyslu, ale i v tom duševním. Existuje evropská úmluva o lidských právech v biomedicíně, která sice eutanazii nepodporuje, ale i z toho, jak je napsaná, (Česká republika ji také parafovala) je evidentní, že svobodné rozhodnutí člověka je prioritní. Filozoficky je eutanazie problém, zda výše postavím hodnotu lidského života, nebo svobodné rozhodnutí jednotlivce. Z mého pohledu je třeba stavět svobodné rozhodnutí výše. I proto se dělala „poslední revoluce“ – abychom byli svobodní ve svých rozhodnutích.

Uvedu-li jakožto příklad rozhodnutí Jana Palacha ukončit svůj život, v tomto případě vlastní rukou, a jestliže my dnes toto jeho konání adorujeme, pak je třeba zaujmout stejné stanovisko k rozhodnutí kteréhokoli jiného člověka. Upřednostňujeme-li svobodné rozhodnutí člověka, pak je samozřejmě ještě také nutné vnímat tuto svobodu jednotlivce jako svobodu, která neovlivňuje svobodu jeho okolí.

Jiná situace je, když posuzujeme svobodné rozhodnutí člověka v terminálním stádiu jeho života. Mnozí argumentují tak, že pak už se nejedná o svobodné rozhodnutí, neboť vědomí člověka je ovlivněné zdravotním stavem. Určitou alternativou řešení jsou (v některých státech Ameriky respektované) písemné instrukce pacienta – tzv. „living will“, jeho vůle o tom, jak s ním má být nakládáno v době, kdy již nebude schopen svobodného rozhodování. Přeci často rozhodujeme o věcech, které budeme dělat, aniž bychom věděli, jak dopadnou. Každý den…

Zastánci paliativní medicíny říkají, že vždy jsou prostředky a možnosti, jak člověku umožnit důstojné zakončení života. Mají naprostou pravdu. Současně se obávají toho, že na základě horší ekonomické situace by mohlo častěji docházet k rozhodnutí o eutanazii. Přece ale víme, že vše je zneužitelné. Jde o to, že v okamžiku, kdy se začne řešit otázka provedení eutanazie, je důležité přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby míra zneužitelnosti byla co nejmenší.

Respektujeme-li svobodu člověka a jeho rozhodnutí, pak stojí vedle sebe paliativní medicína i eutanazie jako dvě alternativy. Mnozí lidé je staví proti sobě. To není správné. Ony se přece vzájemně doplňují, protože jsou lidé, kteří nebudou chtít umřít v hospici a jsou lidé, kteří nebudou chtít eutanazii. Respektuji právo člověka na důstojné odcházení, nevnucuji lidem ani eutanazii, ani paliativní péči. Je třeba dát lidem možnost rozhodnout se dříve, než za ně budou rozhodovat jiní. Chcete-li umřít podle svého, musíte umřít doma. Budete-li umírat v nějaké instituci, budete umírat podle rozhodnutí personálu. Zejména právě v situaci, kdy už sám rozhodnutí nebudete schopen.

Mnozí často odkazují na Hippokratovu přísahu, avšak většinou o ní mluví lidé, kteří ji v životě nečetli. To je obecný problém. Mnohdy se lidé vyjadřují k věcem, o kterých vědí málo. Tato přísaha byla napsána ve starověku a některé její pasáže dnes budí spíše úsměv.

Mylná je i představa mnoha lidí o eutanazii jako o píchnutí smrtící injekce. Ona i eutanazie se dá rozložit v čase, kdy postupnými zvyšujícími se dávkami určitých látek dojde k ukončení života. Zde se stírá rozdíl mezi eutanazií a paliativní léčbou. Jde o argumentaci. Zvyšujete komfort, ale můžete si přitom myslet, „už aby to měl chudák za sebou“. Jenom vy víte, proč určitou věc děláte.

Ještě je třeba zmínit nemožnost diskuse s vírou. Pokud chcete opírat své závěry o důkazy, tak nemůže s vámi diskutovat člověk, který svá tvrzení opírá o víru, protože věřit můžeme pouze tomu, co nejsme schopni dokázat. Jakmile něco dokážete, přestává to být předmětem víry. V souvislosti s posledními rozhodnutími politiků – pokud se politici rozhodnou o zrušení diskuse o eutanazii, pak se toto téma stává dalším tabu a všechny argumenty jsou liché.

Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že jsem pro nebo proti. Jsem především zastáncem možnosti svobodného rozhodnutí každého člověka o svém vlastním osudu, pokud svým rozhodnutím neovlivňuje svobodu svého okolí. 

  • Prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c., přední onkolog 

Především jsem rád, že se u nás o eutanazii začalo seriózně diskutovat a chtěl bych vysvětlit mé vlastní stanovisko, můj postoj k tomuto problému.

Zcela uznávám právo každého člověka na svobodnou volbu, tedy i volbu zemřít. K takovému závěru může člověk dospět a může to být za velmi různých okolností. Na druhé straně uznávám základní postulát, že člověk nemůže nikoho zabít, snad jen v jednoznačné sebeobraně. Státy Evropské unie odmítají trest smrti, právo společnosti a tedy i jedince připravit někoho úmyslně o život. K eutanazii se lidé rádi vyjadřují, připadá jim to jako atraktivní téma, často se takovou diskusí či názorem mohou i zviditelnit. Jistě, každý má právo vyjadřovat názor, na druhé straně k posouzení problematiky eutanazie jsou zapotřebí určité znalosti – a rovněž životní zkušenosti. Mladý zdravý člověk, který nikdy neviděl nikoho zemřít a ani příliš trpět, může mít vyhraněný názor, že eutanazie vyřeší utrpení nevyléčitelných nebo starých lidí. Lékař, který dělá akutní medicínu, například anesteziolog nebo chirurg, zná spíše rychlou či náhlou smrt nemocných a nevidí často pacienty umírat dlouho a obtížně. Bude mít jistě jiný názor než onkolog, který je s nevyléčitelně nemocnými a umírajícími lidmi denně ve styku a věnuje se jim. Tím jsem chtěl ilustrovat, že pohledy mohou být různé a záleží na mnoha okolnostech.

Já osobně se snažím chápat nemocného člověka v celkovém bio-psycho-sociálním a spirituálním kontextu. Při těžké nemoci a v terminální fázi nemocného je nutné ho skutečně pojímat komplexně. Žádost nemocného o eutanazii chápu jako selhání ošetřujícího lékaře, selhání paliativní medicíny, která je dnes tak pokročilá, že může nemocného zbavit většiny tělesných obtíží a pomoci mu čelit problémům i v ostatních dimenzích. Sám jsem se za svoji čtyřicetiletou praxi onkologa setkal s žádostí o eutanazii celkem u čtyřech nemocných. Všichni trpěli v té době velkými obtížemi (bolestí, dušností), které jim velmi ztrpčovaly pomalu končící život. U všech těchto nemocných po zavedené léčbě bolesti a dušnosti se tyto symptomy zmenšily natolik, že nemocní již žádost o eutanazii neopakovali a po jisté době několika dní nebo týdnů zemřeli za situace, které říkáme dobrá smrt, tedy bez většího utrpení. Mohl bych tady hovořit o dalších aspektech nevyléčitelně nemocných, například o fenoménu naděje nebo usmíření. Ale snad to stačí.

Dovoluji si tedy shrnout svůj postoj: člověk nemá právo usmrtit úmyslně jiného člověka s výjimkou nutné sebeobrany. Žádost o eutanazii může být známkou selhání paliativní medicíny, lépe řečeno ošetřujícího lékaře. A jako vždy a ve všem, mohou existovat výjimky a nepředpokládané situace. A zatím jsem se vůbec nezabýval možností zneužití eutanazie, to je další kapitola, snad i pro právníka.

 

Pokračování ve zdrojovém článku v příloze

 

Zdroj: VOZKA 4/2016

Přílohy:

Jana Matavovská; foto: archiv J. Matavovské

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.

Prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr. h. c.

Tématické zařazení:

 » Aktuality  » Zdravotnictví  

 

 

Čtvrtek, 20. ledna 2022

Svátek má Ilona

Reklama

JP Servis - Přestavby vozidel
 

Krátké zprávy

 

VOZKA na sítích

 

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru

 

Finanční podpora

Projekt Vozka je realizován s finanční podporou: 

 

 

 

Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:

 

 

VÍCE O SPONZORINGU 

 

Partnerské organizace

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fakulta tělesné kultury Univerzita Palackého v Olomouci

 

 

Centrum aplikovaných pohybových aktivit FTK UP v Olomouci

 

   

 

 

  

 

   

 

  

 

Free Will o. s.  

 

  

 

VIVIDUS DYNAMIS             

  

UMÚN s.r.o. - Nakladatelství malířů s těles. postiž., malujících ústy a nohama, Liberec                   

    

  Sportovní klub Ostrava (SK Ostrava)