Lidé, vztahy
Věra Schmidová: "Nejsme vozíčkáři, ale muži a ženy na vozíku." Sex k životu na vozíku patří
27. června 2013, 08.02 | Ostrava (Věra Schmidová)
Je sex na vozíku tabuizován právem? Určitě ne. Vždyť sex jako takový patří mezi základní pudy dané nám matkou přírodou (pud sebezáchovy, pud obživy a rozmnožovací pud). Jsou situace – např. těžký stres, nemoc či úraz –, kdy se může některý z pudů částečně utlumit. Člověk je třeba v důsledku velkého stresu schopen spáchat sebevraždu.
Rozmnožovací pud, potřeba sexu, se také může utlumit třeba v důsledku úrazu nebo vážné nemoci. Člověk nemá na sex chuť ani myšlenky. Alespoň z počátku.
Zamýšlím se nad tím, proč je sex lidí na vozíku něčím, o čem se nemluví, nepíše, co se nemedializuje? Snad je to částečně i proto, že vozíčkář je brán jako „člověk na vozíku“, a ne jako žena na vozíku nebo muž na vozíku. A to je velká chyba! Spousta zdravých lidí si také myslí, že člověk na vozíku je vždy i mentálně postižený. Jistě jste se sami setkali s tím, že zdravý člověk při kontaktu s vozíčkářem buď mluví na jeho doprovod, nebo začne mluvit hlasitěji, pomaleji s výraznou artikulací… Ne vždy, ale často se to stává, a to dokonce i ve zdravotnických zařízeních od personálu.
Nebojme se projevit chuť do života
Možná si za to někdy můžeme sami. Sedíme ve vozíku schoulení, uhýbáme pohledem. Nebojme se narovnat, sebevědomě se podívat každému do očí, usmát se na svět kolem! Ženy, nebojme se malovat, navonět, nosit sukně, výstřihy nebo přiléhavá trička. Nebojme se i na vozíku být trochu sexy, vyzývavé, ukazovat okolí, že jsme ženy! Co na tom, že na vozíku? I tak můžu být krásná, žádoucí, plná energie a chuti do života. Do života se vším všudy, tedy i s partnerem a se svou sexualitou.
Dále se o sexu lidí na vozíku částečně nemluví i proto, že my, vozíčkáři, sami často říkáme: jsme normální lidé, pouze nemůžeme chodit. A spousta lidí kolem nás si to vysvětlí tak, že jinak teda nemáme vůbec žádný problém a trápit nás nemůže nic jiného než to, že nemůžeme chodit. A tím pádem na nic jiného ani nemyslíme.
Na co potřebuješ chlapa…?
Je zajímavé, že pro lidi kolem nás je normální, že když máme hlad, musíme se najíst, ale když máme potřebu lásky a sexu, to už normální není.
Sama se často setkávám s otázkami typu: „Na co potřebuješ chlapa?“ a „Proč se chceš vdávat?“ nebo „Proč chcete bydlet spolu? To nemůžete myslet vážně?!“… A bylo jich mnohem víc.
K vozíčkářovi z pohledu zdravých lidí prostě patří pouze rodiče a pečovatelka. Když partner, tak přece jenom proto, aby se o něho staral nebo si s ním povídal apod. Ale sex? Proč se nemluví o lásce a o sexu v souvislosti s člověkem na vozíku? Možná taky proto, že si to nikdo neumí představit.
Zkuste si klíčová slova zadat do vyhledávače a nic moc tam nenajdete. Pokud máte hodně trpělivosti a času, klikáte, zkoušíte, ale nic. Když vám dobrý kámoš poradí, dopracujete se třeba k diskusi na téma sex na vozíku na Vozejkově, na Adaptii nebo na YouTube k videím. Ale pokud je mi známo, pouze v jednom rehabilitačním ústavu takové video svým vozíčkářům pouštěli. A právě takové „instruktážní“ video by bylo pro mnoho lidí, nejen na vozíku, přínosem. Ocenili by to i jejich partneři, rodina či známí. Kdyby ho měli možnost zhlédnout zdraví lidé, hodně by pochopili a možná by se tak nebáli vztahu s vozíčkářem, možná by pochopili, že i sex k životu na vozíku patří.
K lásce patří sex
Ale pozor – není vozíčkář jako vozíčkář. Záleží na diagnóze, jestli jde třeba o některou formu obrny nebo svalové dystrofie, popř. o úraz (tady ještě záleží na tom, jestli je to para nebo tetra, který obratel je poraněný, jestli došlo k úplnému přerušení míchy, úplné ztrátě citlivosti, jestli je to plegik nebo spastik atd.). Co vozíčkář, to jiná omezení, jiné možnosti. Pak se stane, že jdeme pro rozumy a rady ke kamarádovi – taky vozíčkářovi – a jsme zklamní, když je to vše úplně jinak, než nám poradil.
Když člověk zůstane na vozíku, tápe, hledá, zkouší… Pokud má ovšem s kým, protože i navazování vztahů u lidí na vozíku je trochu jiné, problematičtější. Vozíčkář možná trochu častěji slýchá slova: jsi fajn kámoš, ale… Ale! Ten druhý neví, netuší, do čeho by šel, co by mohl čekat a co zas ne. Velká neznámá.
A vozíčkář zase zápasí s otázkou: říct tomu druhému o své inkontinenci, o svých problémech v sexuální oblasti, o omezeních (třeba v množství poloh, které vozíčkář zvládne), jak to říct? A kdy? Jak to ten druhý přijme? A přijme to vůbec? Neztrapním se? No jistě – nesnadná komunikace, co jiného? Otázek a problémů je víc než dost.
Myslím, že právě ti vozíčkáři, kteří už mají něco za sebou, by o tomto problému měli mluvit a psát. A tím naznačit cestu druhým, kteří netuší nebo prostě jen nemají fantazii, bojí se či se stydí. Kdo jiný o tom musí začít a rozhýbat stojaté vody než sám vozíčkář? Že se bojíme? Že se stydíme? Bát se? Čeho a proč? Vždyť nebýt sexu, nejsme tady ani my ani ti ostatní. Dělali to naši rodiče, naši staří rodiče, dělají to naši sousedé, přátelé, známí, tak proč ne my?
A stydět se? Že se nám vysmějí, že nás odsoudí? Takových lidí se zeptejte – a vy to neděláte? Vy jste to nikdy nedělali? Vaši rodiče to nikdy nedělali? Jak jste se tady teda ocitli na tomto světě?
Rozhodla jsem se jít příkladem a zeptat se několika vozíčkářů na jejich pocity a problémy související se sexuálním životem. Byla jsem překvapená, jak byli sdílní. Anketa je samozřejmě anonymní, pouze s uvedením věku respondenta a jeho diagnózy.
ANKETA
-
MUŽ (37) – obrna
Já jsem měl vždy největší problém dostat holku do postele. Ne sbalit ji, strávit s ní hezké večery, povídat si s ní třeba i celé hodiny, líbat se s ní, mazlit se s ní… To ne. Ale potom se holky začaly vymlouvat a končívalo to slovy „jsi moc fajn, mám tě moc ráda, ale…“ Ale! Viděly ve mně jenom kamaráda a chtěly, aby to tak i zůstalo. Maximálně ještě tak na randění či mazlení. A ne snad proto, že bych nevěděl, kam sáhnout, kde pohladit, kam políbit, kde a jak polaskat jazykem…. Měl jsem co nabídnout. Viděly to, cítily to, věděly to. Předehry byly dlouhé a krásné pro obě strany. Holky vzdychaly, vlnily se… Když ale přišla řeč na přesun do postele, dostaly strach, ony nevěděly jak dál, co bude a toho se bály. Myslím, že spíš zdraví lidé by potřebovali články, diskuse a videa o sexu vozíčkářů, ne my.
-
ŽENA (52 let) – po úraze hlavy – tetraparéza
Já měla vždy problémy s tím, jak a kdy říct partnerovi o své inkontinenci a problémech s tím spojených. Na tom vlastně ztroskotal každý můj vztah se zdravým klukem ještě dřív, než začal. Prostě jsem nevěděla, jak to říct a co vlastně říct, ale hlavně jsem se strašně styděla. Tak jsem raději vždy hned vycouvala a vztah ukončila. I když začínal hezky a nadějně. Nedala jsem zdravým klukům ani šanci ukázat, jestli by to pochopili, jestli by se s tím poprali, vyrovnali. Vina byla na mojí straně.
Pak jsem se seznámila s vozíčkářem a tento problém se řešit nemusel. Oba jsme věděli, že ten druhý má problémy velice podobné. Takže v tomto směru vidím ve vztahu dvou vozíčkářů výhodu, že mají hodně problémů podobných, a tím pádem se nestydí o nich mluvit. Naopak – připadá jim to normální. Ale jinak je takovýto vztah mnohem, mnohem těžší a náročnější, a to jak po fyzické, tak po psychické stránce. Je to pořádný záběr pro oba.
Fyzicky si často oba musí sáhnout až na hranice svých možností, třeba i při polohách při styku, zvláště pokud mají oba dost výrazná omezení svalová nebo vůbec při hybnosti. A teď nemyslím na žádnou gymnastiku, i běžné polohy dají pořádně zabrat.
A po stránce psychické – často chcete tomu druhému vyhovět, vyjít vstříc, pomoct a ono to nejde, protože je to nad vaše síly (teď myslím na samotný sex, i na předehry či mazlení). Chcete tomu druhému aspoň trochu udělat dobře, něco, co se mu líbí, co by se mu mohlo líbit, a fyzicky to nezvládnete, protože nemáte sílu. A to strašně člověka deptá psychicky. Takže si myslím, že vozíčkáři si toho sexu moc neužijí.
Pokračování ve zdrojovém článku
Text napsala a anketu připravila
Věra Schmidová
Foto: Antonia Deutsch, Senzuálna masáž, 1991
Zdrojový článek v příloze
Zdroj: Vozka 2/2013
Přílohy:
|
Tématické zařazení:
Diskuse k článku
Vložit nový příspěvek
Sbalit příspěvky
|
Reklama
Reklama
Krátké zprávy
VOZKA na sítích
Přihlaste se k odběru našeho newsletteru
Reklama
Finanční podpora
Realizaci projektu VOZKA podporuje Ministerstvo zdravotnictví České republiky
Projekt Vozka je realizován s finanční podporou:
Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:
Partnerské organizace
a-nahled4.jpg "Fotografiemi pro radost, z.s."){kind=logo}
