Občas je mi těžko, ale nemusí o tom vědět každý – S Věrou Schmidovou o životě i o smrti… - Lidé, vztahy - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Lidé, vztahy

Občas je mi těžko, ale nemusí o tom vědět každý – S Věrou Schmidovou o životě i o smrti…

Věrka (vlevo) přiznává, že zájem o speciální balet jí přináší hodně radosti

26. března 2014, 23.05 | Ostrava (bf)
Spisovatelka, publicistka, baletka, sportovkyně, psychoterapeutka, manželka a v neposlední řadě žena na vozíku. Takový výčet synonym mi vyskočil při pomyšlení na Věru Schmidovou z Olomouce. Měla jsem s ní možnost hovořit jednoho únorového podvečera a zajímalo mě toho hodně. Naštěstí má Věrka velké srdce a laskavý přístup, takže ochotně na mé otázky reagovala.

 

 

 

  • Máte, paní Věro, dost široký rozptyl zájmů – čím jste původně?

Původně mám kvalifikaci fyzioterapeutky, pracovala jsem jako rehabilitační sestra na Slovensku. Vztah k tělu jako takovému jsem měla asi odjakživa, neboť jsem se věnovala závodně tanci, také jazzgymnastice. No a pak přišel pro mě zlomový rok 1986...

  • To už přišla ta chvíle, kdy jste musela přijmout ortopedický vozík jako součást vašeho života?

Ne, tehdy jsem se ale poprvé setkala se smrtí, což mě poznamenalo, nutno dodat, že veskrze pozitivně. Lékaři mi v rámci vyšetření píchli závadnou kontrastní látku, následkem čehož jsem nejprve upadla do klinické smrti, a poté jsem byla šest týdnů v komatu. Velmi těžko jsem se z této situace dostávala ke zdraví, a nebýt zážitků z klinické smrti, ani nevím, jak by se mi to vše psychicky zvládalo.

  • Co jste zvláštního zažila během klinické smrti?

Vznášela jsem se nad svým tělem, ani se mi nezdálo jako mé. Velmi mě ale zajímalo, co se tam s tím „mým“ tělem děje, proč ho píchají, proč ho řežou. Do té doby jsem byla naprostý ateista, ale v té chvíli jsem cítila, že došlo k setkání s Bohem, a ani na chvíli jsem nezapochybovala, že je to On. Cítila jsem teplo, světlo, lásku.

  • Říká se, že v okamžiku umírání člověku proběhne celý život…

Ano, to jsem také vnímala, ale to už tak příjemné nebylo. Znovu jsem prožívala okamžiky, kdy jsem někomu ublížila – a to jsem pak ucítila jeho bolest sama na sobě, v srdci, v duši… Najednou jsem přesně viděla, cítila, chápala, co se děje, jak všechny ty křivdy cítí ten druhý. Přesto jsem se cítila v bezpečí, dívala se na své tělo dolů a nechtělo se mi zpět.

  • Jak jste se tedy zpět dostala?

Mé fyzické tělo v té chvíli nedýchalo, lékaři mi udělali tracheotomii a to mě stáhlo zpět do těla. A pak to bylo velmi těžké, po té svobodě zpět k bolesti, k ochrnutí, ke ztrátě paměti. Jediné, co mi fungovalo, byla víčka – otevřela jsem oči. Musela jsem se učit otevírat ústa, zkoušet vydávat zvuky… a k tomu všemu si nic nepamatujete, nevíte, proč a kde se nacházíte… Byl to stav podobný, jako mívají lidé po mozkové mrtvici, pochopila jsem, proč to někteří chtějí vzdát. Uděláte jeden krok dopředu a dva zpátky. Je to boj.

  • Pak ale něco zafungovalo…

Přesně tak, pomohla mi moje sestra, která mi do nemocnice přinesla magneťák a pouštěla mi moje oblíbené sklady od skupiny Queen a Scorpions. Měla jsem v hlavě doslova bílo… Při poslechu hudby se ale najednou vytvořila malá bublinka, stoupala nahoru, tam praskla a objevila se jedna malá vzpomínka. Později se vytvářely další bublinky a já pozorovala toto: když bublina šla nahoru a praskla, vzpomínka se ukázala, když šla bublina dolů, vzpomínka nikde… Na některé věci jsem si nevzpomněla dodnes. Rehabilitace byla při nejlepší vůli neúčinná, byla jsem kvadruplegik. A opět, naštěstí, mi někdo pomohl. Tentokrát můj bývalý šéf, primář rehabilitace, který použil Vojtovu metodu. A ta zafungovala. Začala jsem se pomaličku hýbat… No a postupně jsem se z celé té šlamastiky dostala. Trvalo to rok. No a pak trvalo několik let, než jsem se byla schopna pohybovat alespoň o berlích.

  • Čím vás tato zkušenost obohatila?

Pro mě to bylo těžké v tom, že jsem byla ze zdravotnického prostředí. A najednou jsem se ocitla na té druhé straně – na straně pacientů. Poznala jsem, jak se někteří zdravotníci chovají k lidem, kteří jsou závislí na jejich péči. Ani jim kolikrát nedochází, jak to vnímají pacienti, jak je jim těžko…

  • Pak přišla jako blesk z čistého nebe autonehoda..

O několik let později, v roce 1995, jsem se při autonehodě dostala pod kamion, krvácela jsem do mozku a opět jsem ztratila kontrolu nad svým tělem… Říkala jsem si, stálo mi to za to, ta dřina, abych mohla chodit a znovu normálně žít? A pak autonehoda a už definitivně život na vozíku. Tehdy jsem musela pochopit, že tělesný pohyb už k mému životu patřit nebude… Stále sice cvičím, abych udržela na nějaké úrovně svou fyziognomii. Především si ale dělám radost – věnuji se divadlu, baletu a psaní. Ale také jsem např. studovala psychoterapii…

  • Od těla k duši – co jste tím sledovala?

Možná jsem chtěla porozumět sama sobě. Následně jsem ale zjistila, že jsem chtěla porozumět jiným, abych případně mohla pomoci svým přátelům, když se na mě obrátí s nějakým problémem.

  • Zmiňovala jste psaní. Co vám přináší?

Občas mi bývá, jako každému člověku, těžko. Pak mi psaní pomáhá se zaobírat jinými příběhy, pomáhá mi se odreagovat. Žiji život se svými postavami z povídek. Navíc mi dělá opravdu dobře, jak mě moji čtenáři oceňují, že jim takříkajíc píši z duše… Také mi přicházejí reakce na mé povídky až z USA nebo Kanady. Je zajímavé, kam až se hrdinové mých povídek dostanou, že?

  • Jak to vůbec začalo?

Vyprávěla jsem si s přáteli o mých zážitcích na vozíku, poslouchala zážitky jiných lidí na vozíku… Mám vždy snahu i ty těžší věci posunout do humornější roviny. No a kamarád mi jednou řekl: To už musíš napsat, ať si to vychutná víc lidí! A tak vznikly Povídky o vozíčkářích.

  • Říkáte humornější rovina, mohou ale být všechny ty příběhy veselé?

Záleží na přístupu. Kdysi mi moje moudrá sestra řekla: Pamatuj si, že smutné lidi nemá svět rád… Jasně, že mám také své dny! Ale nemusí to na mě všichni hned vidět. A asi i proto mám snahu i ty smutné povídky trochu odlehčit.

  • Co vás štve jako člověka? S čím se často mezi lidmi potýkáte?

Určitě je to lhostejnost, když jsou lidé sobečtí a nezáleží jim na druhých, když ubližujeme nevinným dětem, nevinným zvířatům. Jak často se setkáváme s tím, že člověk raději otočí hlavu, aby nemusel pomoci…

  • Jste příjemná a krásná žena, je něco, co se vám nelíbí na ženách?

Když se ženy chtějí za každou cenu vyrovnat mužům, taková ta přehnaná emancipace. Vždyť žena má na světě své místo, stejně jako ho má i muž…

  • A co vztahy mezi lidmi s tělesným postižením a tzv. zdravými, Vnímáte tady stále ještě nějaké bariéry?

Ano. Např. při poskytování pomoci za každou cenu, když prostě není potřeba. Když mě berou jako člověka s mentálním postižením a třeba mi automaticky tykají. Říkám vždycky: Já jsem na nohy, ne na hlavu… Proti mentálně postiženým samozřejmě nemám nic, je to jen příměr...

  • Co vás v životě těší?

Když si rozumím s lidmi, když mě pohladí manžel, když je se mnou můj velký kamarád – pejsek Kubík, čistokrevný voříšek, o kterém je moje knížka Psí život. Nyní je nově v prodeji má kniha o sexualitě vozíčkářů „Láska, sex a vozíčkáři“. Je to kniha povídek o lidech na vozíku. Díky této knize mě pozvali do Paraplete, kde jsem měla loni besedu. A to mě také velmi potěšilo… Mé příspěvky si čtenáři mohou přečíst na blogu www.veraschmidova.blog.idnes.cz a aktuality o mně i mé tvorbě na mém osobním webu. 

 

Na konci rozhovoru mi bylo jasné, že výčet synonym, kterými lze charakterizovat paní Věru Schmidovou a který jsem uvedla na začátku rozhovoru, není zdaleka úplný… Teď vím, že je to především velmi příjemný a přátelský, no zkrátka srdíčkový člověk.

Děkujeme, paní Věrko...

S Věrou Schmidovou rozmlouvala

Blanka Facníková

Odkaz na stránky Věry Schmidové: https://veraschmidova.eu/

 

  

Ukázky z knih Věry Schmidové

  • „Proč se pořád tak mračíte, Radku?“ „Vy byste se taky mračila, sestři, kdybyste ze dne na den zůstala na vozíku a přišla o všechno. O své sny, představy, ideály...“ „Nejste ani první, a obávám se, že ani poslední. Rozhlédněte se kolem. Je tady spousta vozíčkářů a nemračí se, žijí! Já vím, je to kruté, ale život jde dál.“ Radek si povzdychl: „Mít osmadvacet a invalidní vozík... “ Potom však mávl rukou a chystal se k odjezdu. „Nebudu vás zatěžovat svými problémy,“ řekl ještě mezi dveřmi. „Mě tím nezatěžujete, ale probereme to raději někde jinde, co říkáte?“ zavolala ještě za ním…

(Úryvek z povídky Jak Radek málem prosouložil vozík)

 

  • Jak můj pejsek Kubíček přestával být štěnětem a stával se z něho dospělý psí muž, začínaly ho čím dál tím víc zajímat pachové stopy hárajících fenek. Nakonec se dopracoval až k očichávání zadečků fenek skutečných. Ač má 30 centimetrů v kohoutku a osm kilo i s postrojem, od začátku ho zajímaly pouze feny velké (vlčák, dobrman, doga…). A pokud natrefil na velkou černou fenu, byl štěstím bez sebe. Na jeho obranu musím říct, že těmto fenám byl taky sympatický a rádi se s ním pusinkovaly a olizovaly. Toť ale vše. Jak ale Kubíček dospíval v psího muže, přestávalo mu to stačit a začal se snažit o víc… V té chvíli ho ale feny odkoply bokem. Kubíček se nevzdával…

(Úryvek z povídky Kterak Kubíček o panictví přišel, a já skoro o nervy)

 

Zdrojový článek v příloze

 

Zdroj: Vozka 1/2014

Přílohy:

Věrka (vlevo) přiznává, že zájem o speciální balet jí přináší hodně radosti

Tématické zařazení:

 » Aktuality  » Lidé, vztahy  

 

 

Anketa

Příběhy lidí se zdravotním postižením

mne zajímají

58.2%

 

mne nezajímají

41.8%

 

 

Pátek, 29. března 2024

Svátek má Taťána

Reklama

Reklama

JP Servis - Přestavby vozidel
 

Krátké zprávy

 

VOZKA na sítích

 

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru

 

Reklama

 

 

Finanční podpora

Realizaci projektu VOZKA podporuje Ministerstvo zdravotnictví České republiky

 

 

Projekt Vozka je realizován s finanční podporou: 

 

 

 

Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:

 

 

VÍCE O SPONZORINGU 

 

Partnerské organizace

 UMÚN s.r.o. - Nakladatelství malířů s těles. postiž., malujících ústy a nohama, Liberec

 

 

 

 

 

 

 

 

Fakulta tělesné kultury Univerzita Palackého v Olomouci

 

 

Centrum aplikovaných pohybových aktivit FTK UP v Olomouci

 

   

 

 

  

 

   

 

  

 

Free Will o. s.  

 

  

 

VIVIDUS DYNAMIS             

  

                   

    

  Sportovní klub Ostrava (SK Ostrava)