Nevěřící doktorka aneb Už nejsem Pepa posera - Lidé, vztahy - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Lidé, vztahy

Nevěřící doktorka aneb Už nejsem Pepa posera

Ilustr. koláž: (dz)

4. září 2019, 11.00 | Ostrava (Josef Procházka)
Další z humorných i poučných příběhů slastí života se nevzdávajícího vozíčkáře. Tentokrát na intimní, ale přece jen velmi důležité téma jedné ze základních lidských potřeb.

 

 

 


Po těžkém úraze na kole jsem konečně za půl roku vyhojil všechny rány a šrámy na těle i na duši a po nekonečném válení se v nemocniční posteli jsem se dostal v eldéence v Ryjicích na ortopedický vozík. Vlastně nedostal. Abych se vyvenčil, museli mě na něj dva sanitáři hodit jako pytel cementu. Nějak jim to se mnou napoprvé moc nešlo, protože jsem jim spadl kontrolovaně až na zem. Nějak blbě mě vzali „do svých“ a já jsem jim se svými sty kily prostě vyklouzl. Sympatické bylo to, že mě statečně do poslední chvíle oba drželi a prakticky mě posadili, zjevně nechtěně, na zem. Zvednout mě zpět na vozík bylo ještě horší. Vozík jim ujel, protože jeden spoléhal na druhého, že ho zabrzdil. Hodili mě raději opět do postele, kde jsem před minutou už byl.

Sledoval jsem s hrůzou, jak se radí a jaké záměry mají se mnou dále. Uvědomil jsem si, že to nejsou ti staří mazáci, kteří tu sloužili až do roztrhání těla a na které jsem byl několik měsíců zvyklý, ale jsou to noví civilkáři. To už jsem je trošku přemlouval, ať to zkusí znovu, aby si to náhodou nerozmysleli, že jsem pěkně zabalený v pemprsce, že se moc těším ven, protože mi vyvenčení doporučila paní doktorka, a že ze mě nic nevypadne a že mi už nemají pomalu co nového zlomit. Moc mi nevěřili, stejně jako já jim. Jeden po chvilce vysvětlování odešel. Asi pro posilu. A taky že jo. Najednou jsem byl na vozíku raz dva, no jo, letité zkušenosti jdou poznat! Pochválil jsem je, jaká je to paráda, když nespadnu na záda, a jak jim to krásně šlo, jako bych byl nějaké fifipírko.

Pohybovat se po eldéence vlastními silami, byť jen na vozíku, byla pro mě paráda. Neotravoval jsem personál s kafem a dal jsem si z automatu kapučíno sám. Čumět dennodenně jen do stropu a na telku už mě fakt nebavilo. Ještě že tu byly sestřičky v sukýnkách, které jsem bral jako své strážné a moc pěkně vyvinuté andělíčky. Když jsem se dostal poprvé sám přes výtah ven do nádherného lesoparku a potkával jsem pěkné rehabilitační sestřičky s pacienty z jiných oddělení, dostal jsem velkou chuť do života.

Přemýšlel jsem hlavně, co vylepšit na vyprazdňování, které mě trápilo a za které jsem se styděl, že ho nezvládám jako dříve, když jsem od prsních bradavek dolů ochrnutý. Vadilo mi, že se vždy nečekaně pokadím a pak v tom smrádku musím čekat na sanitáře, až na mě přijde řada. Ležel jsem na čtyřlůžkovém pokoji, posledním ve druhém patře. Na oddělení bylo celkem 42 postelí a málokdy, tak maximálně jeden den, byla některá postel volná. Jednou jsem se ráno po noční očistě zeptal škodolibě takové permanentně naštvané tlusté sestry.

„Sestři, kolik lidí dneska nemělo bláto na hřišti?“ Na odpověď jsem nemusel dlouho čekat.

„Včera byly zase ty debilní fazole k večeři, a jestli nejste posranej taky, tak mi na ty všechny neposraný stačí jedna ruka. A to mi ještě jeden prst zbude!“

To byl i můj problém. Zjistil jsem tady, že to, co je lidský, tak smrdí většinou až nelidsky. A to, co je cizí, není zlato ryzí, ale smrdí to třikrát více než to moje nadělení pode mnou na pleně.

To jsem musel prioritně nějak vyřešit, když jsem chtěl doma fungovat jako člověk a nemusel shánět z obecního skladu CO plynové masky pro hosty a rodinu. A hlavně jsem chtěl, aby manželka nemusela dělat to, co sanitáři a sestřičky dělali někdy i třikrát denně, když bylo něco mastného k jídlu.

Jezdil jsem se koupat se sanitáři na svém imobilním zvedáku do koupelny a při koupání mě to napadlo. Připravil jsem si předem gumovou rukavici a požádal o velký lavor, který sanitář dal v koupelně pode mě. Namydlil jsem si zadek mýdlem a šáhl jsem si do análu prstem. Když jsem zajel hlouběji, ucítil jsem na prstě to, co jsem hledal. Aby se ta pracně otevřená dírka zase nezavřela, točil jsem pomalu prstem po obvodu svěrače dokola a zkusil zatlačit. A ono to, světe div se, šlo! Když jsem přitlačil trošku víc, vypadlo ze mě něco hnědého a velkého jako husitský cep. Radostí jsem nad tím povedeným dílem zařval jako Tarzan, až přiběhla nová mladá sestřička, která si myslela, že jsem spadl. Když uviděla tu mou velkou nadílku v lavoru, koukala velkými kukadly tak nevěřícně po koupelně, jestli mi náhodou někdo s tou hromadou nepomáhal.

Asi týden jsem ten svůj úspěch před doktorkou úspěšně tajil, a když se mi to dílo podařilo po každé očistě těla, byl jsem velmi spokojený. Při malé vizitě jsem se paní doktorce konečně pochlubil, co jsem se sám naučil, a poprosil jsem ji, že by mi stačilo, kdyby mě sanitář hodil obden do koupelny na vyprázdnění a vykoupání. Dvakrát v týdnu se mi to zdálo málo. Také jsem se zmínil o velké perspektivě mých snížených nákladů na ložní prádlo pro mě a eldéenku. Nechápavě na mě koukala a nevěřícně řekla:

„Jak se můžete sám vyprázdnit, když jste od prsou dolů ochrnutý?“ Prostě mi nevěřila, a mi to bylo jedno. Věděl jsem své. Jen se po chvilce nenápadně zeptala, kdy se budu zase koupat.

Když pro mě přijel za dva dny sanitář, ať se svlékám, že půjdu do koupelny, nějak více se mnou nezvykle špásoval a culil se. Bylo vedro a dopolední osvěžení jsem před tím obvyklým večerním uvítal. Když jsem byl v koupelně u sprchy zády ke dveřím a nasadil jsem si gumovou rukavici, měl jsem podvědomě takový divný pocit po těle. Otočil jsem se a uviděl v zadní části koupelny u dveří asi tak osmičlennou „vládní delegaci“ v bílém a v čele s paní doktorkou. Tak jsem se lekl, až se mi scvrkla prdel. Pak chvíli trvalo, že jsem našel svůj řitní otvor.

Vím, že ani pes se rychle nevysere, natož já, a ještě na povel jako nějaká atrakce. A navíc s tak krásným obecenstvem. Když jsem tu správnou díru celý zpocený konečně našel a anál jsem po krátkém souboji otevřel, dal jsem si na zatlačení opravdu záležet. Vylítlo to ze mě jako neřízená střela Pershing hned na první pokus. A to mi nelezly oči z důlku jako pak často později. Vítězoslavně a hrdě jsem se po svém výkonu otočil k východu z koupelny, ale to už tam nebyla ani noha.

Při další vizitě mě paní doktorka pochválila, že něco takového ještě v životě neviděla a že jsem šikovná česká hlavička. A já zase pochválil své zbytkové břišní svaly, svěrač a hlavně svůj zadek za to, co umí.

Takto praktikuji vyprazdňování ochrnutého paraplegika už pěknou řádku let a mou metodu převzalo i pár kamarádů podobně postižených. Hosté k nám chodí, mouchy k nám létají a já jsem pořád tím civilizovaným člověkem – ne tchořem, jako tomu bylo kdysi v eldéence v Ryjicích, když jsem byl Pepa posera.

 

A jak to děláte Vy? Napíšete nám do VOZKY?

 

Originál článku v příloze.

 

Zdroj: VOZKA 2/2019

Přílohy:

Tématické zařazení:

 » Aktuality  » Lidé, vztahy  

 » Aktuality  » Kompenzační prostředky  

 

 

Anketa

Příběhy lidí se zdravotním postižením

mne zajímají

56.5%

 

mne nezajímají

43.5%

 

 

Pondělí, 21. října 2019

Svátek má Brigita

Reklama

CanoCar - Úpravy pro ZTP

Reklama

Veletrh REHAPROTEX 2019

Reklama

klikni

Reklama

 

Krátké zprávy

 

VOZKA na sítích

 

Finanční podpora

Projekt Vozka je realizován s finanční podporou:

 

Ministerstvo zdravotnictví ČR  

 

     

 

 

 

Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:

 

 

VÍCE O SPONZORINGU 

 

Partnerské organizace

 

 

 

 

 

 

 

Fakulta tělesné kultury Univerzita Palackého v Olomouci

 

 

Centrum aplikovaných pohybových aktivit FTK UP v Olomouci

 

   

 

 

  

 

   

 

  

 

Free Will o. s.  

 

  

 

VIVIDUS DYNAMIS             

  

UMÚN s.r.o. - Nakladatelství malířů s těles. postiž., malujících ústy a nohama, Liberec                   

    

  Sportovní klub Ostrava (SK Ostrava)