Kauza INKLUZE - Vzdělávání - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Celý text prezidenta Miloše Zemana o inkluzi handicapovaných dětí

Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umisťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji – neštěstí pro oba. Že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou hned věnovat těm řekněme talentovanějším dětem, ale sám se domnívám, a to není žádný rasismus ani preference nějaké etnické skupiny, že ty děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě, než tehdy, když jsou zasazeny do komunity...

Víte, dětská krutost je jedna z nejstrašnějších, dětská krutost – zvaná šikana – je možná ještě horší než krutost dospělých. No, a když tyto děti jsou takzvaně integrovány, když dochází k té inkluzi, potom jsou samozřejmě oběťmi určitého pohrdání, určité šikany a tak dále a tak dále…

Takže já hrozně miluju ten multikulturalismus. Já si myslím, že si to vymysleli blázniví intelektuálové z pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole, a když, tak do ní nakoukli na půl hodiny. No, a ještě se jim předváděla Potěmkinova vesnice. Čili jsem proti inkluzi. Já vím, že multikulturalisté mě napadnou, že jsem rasista, nebo já nevím co všechno, ale vůbec ne. Z hlediska duševní pohody těch dětí je daleko lepší, když budou existovat – ono se tomu říká praktická třída, protože to je méně dehonestující než předchozí známý název, takže chcete-li znát můj názor, vůbec se mi to nelíbí a jsem proti tomu.

Poznámka: Pro správné pochopení toho, co chtěl prezident vyjádřit, je důležitá první věta a v ní slova „určitým způsobem handicapovány“. Při setkání s vedením Národní rady osob se zdravotním postižením ČR na Pražském hradě Miloš Zeman řekl: „Jednou jsem chtěl být zdvořilý a nevyplatilo se mi to.“ Mluvit přímo o mentálním postižení mu prý přišlo kruté a všichni poté jeho slova vztáhli například na vozíčkáře.

(di)

Jak to vidí pedagogové v praxi?

„Děti z praktických škol potřebují individuální přístup. Každý učitel vám řekne, že když se objeví ve třídě dvě děti s handicapem, tak to zpomaluje práci celé třídy,“ říká Milena Walderová, ředitelka Základní školy generála Zdeňka Škarvady v Ostravě-Porubě.

Podobně to vnímá také ředitel jedné z krnovských základních škol Karel Handlíř. „Jednou k tomu dospějeme, protože jde o jedinou šanci, jak integrovat děti s postižením. V současné době na to ale nejsou připraveni ani učitelé, ani školy.“

„O těžce postižených se, doufám, neuvažuje, že by se začlenili do kolektivu v běžné základní škole,“ říká Rostislav Galia, ředitel Základní školy kpt. Vajdy, která je jednou z největších speciálních a praktických škol na Ostravsku. „Jedná se spíše o děti s lehkým mentálním postižením. A tam to vidím bledě. Ve třetí, čtvrté třídě se k nám vracejí. V běžné třídě bývají často poslední a nikdo se s nimi nebaví. Nevím, jestli někdy zažily nějaký úspěch. Myslím si, že asi moc ne.“

Do školy v ulici kpt. Vajdy chodí asi čtyřicet romských dětí, bývají těžce postižené. „Nám je jedno, jestli je dítě Rom, nebo ne. Věnujeme se jim stejně. Nemáme problémy s šikanou nebo s nesnášenlivostí. Naopak. Třeba romské děti pomáhají vozíčkářům,“ vysvětluje Galia.

Také Svatopluk Chlápek, bývalý ředitel Mateřské, základní a střední školy Slezské diakonie Krnov, kam chodí žáci s lehkým a těžkým mentálním postižením, si myslí, že existuje určitá skupina dětí, pro které jsou speciální a praktické školy ideální. „Znal jsem mnoho dětí s mentálním postižením, které začaly chodit do běžné  základní  školy.  Nechytaly se, brečely, ostatní je šikanovali. Ve třetí třídě měly psychické problémy, počůrávaly se. V praktické škole zažívaly pocit úspěchu, a dokonce se do ní těšily,“ konstatuje Svatopluk Chlápek.

Pátek, 2. května 2025