Každá trocha volnosti je pro vozíčkáře finančně velmi náročná

Sociální služby

17. září 2013, 22.50 | (di)
„Pořád jsem tomu nechtěl věřit, doufal jsem, že je to jen nějaký hloupý sen a já se ráno probudím stejný, jako jsem byl dříve,“ říká třiadvacetiletý Václav Herzinger z Kokor na Olomoucku. V práci se nechtěně opřel o nechráněnou konstrukci a následoval pád na hlavu z asi čtyřmetrové výšky. Probral se o týden později v nemocnici.

„Zprvu se mi prolínala současnost se sny, nic jsem si nepamatoval. To, že už se nepostavím, nepohladím přítelkyni a že se třeba nepodrbu na hlavě, když mě něco svědí, jsem natvrdo pochopil až po dalším týdnu, kdy jsem byl převezen do nemocnice v Přerově.“

Ne každý si uvědomuje, jak je život vozíčkáře finančně náročný. Léky, kompenzační pomůcky, polohovací lůžko a další věci…

Zvládám to díky rodičům

„To vše si platím z invalidního důchodu, který je kolem dvanácti tisíc. Dostávám sice ještě dvanáctitisícový příspěvek na péči, tyto peníze ale obratem odevzdávám osobnímu asistentovi, který se mnou tráví alespoň část času, kdy jsou rodiče v práci. Pomáhá mi s jídlem, každé tři hodiny mě polohuje, abych neměl proleženiny. Sám toho moc nezvládnu,“ vysvětluje Václav.

Za fyzioterapeuta, který k němu dochází dvakrát týdně, platí další tři tisícovky měsíčně. Pár tisíc korun, které mu z invalidního důchodu zbudou, dá rodičům na stravu, pleny, podložky a další potřeby. „Bez rodičů bych to nikdy nezvládl,“ přiznává Václav.

Úspěšnost kontaktů? Sto ku pěti

Když Václav potřeboval jet například k lékaři, musela pro něj přijet sanitka. „Sanitky ale nejsou uzpůsobeny vozíčkářům, takže transport byl vždy velmi náročný,“ podotýká mladík. Aby se stal aspoň trochu nezávislým, rozhodli se mu rodiče pořídit speciální dodávku s plošinou, která stála kolem 600 tisíc korun. Část nákladů uhradil úřad práce, něco získal Václav od různých nadací a firem. Stále to však nebylo dost. „Auto mi vrátilo trochu volnosti, je mi ale jasné, že splatit dluh bude pro mé rodiče velmi náročné,“ dodává Václav.

Rozeslal už stovky e-mailů s prosbou o pomoc. Psal různým institucím a nadacím, obracel se na nejrůznější firmy. „Kdybych to měl nějak zhodnotit, tak ze sta kontaktů mi odpovědělo pět.“

Nakonec se mu podařilo navázat kontakt s občanským sdružením Korunka Luhačovice. To se rozhodlo věnovat Václavovi část výtěžku z aukce věcí známých osobností.

Naděje ukrytá v kmenových buňkách

S nepřízní osudu se však Václav nehodlá smířit. „S postižením jsem se už vyrovnal. Naučil jsem se jezdit na vozíku a trochu jsem rozhýbal jednu ruku. S po-mocí speciálního příboru se i sám najím,“ pochlubil se.

Momentálně čeká, zda získá práci v call centru. „Rád bych něco dělal a díky elektronické ústní myši mohu telefonovat a komunikovat například prostřednictvím e-mailu či skypu.“

Velkou naději vidí také v kmenových buňkách. „Pořád věřím, že se ještě něco stane a budu více soběstačný. Velkou nadějí je pro mne léčba kmenovými buňkami. Kdybych díky tomu mohl v budoucnu rozhýbat alespoň ruce, abych se dokázal o sebe sám postarat, bylo by to úžasné. Buněčná terapie však zatím není v České republice schválena. Nezbývá, než doufat, že to schválí a že se sežene na terapii dost peněz,“ říká Václav Herzinger. „Vidím v tom poslední možnost, jak bych mohl svůj zdravotní stav zlepšit.“

(di)

Foto: Ivana Fojtů

O. s. Korunka Luhačovice – kontakty: V. Záhorská, ředitelka: , D. Hlaváčková, tel.: 577 659 104; www.korunkaluhacovice.cz.

Zdrojový článek v příloze

Zdroj: Vozka 3/2013

Přílohy:

Vozka 2013-3: Každá trocha volnosti... (158,48 kB)