Editorial: Jsem prý divná…

Názory

Blanka Falcníková - redaktorka Vozky

17. června 2013, 17.03 | Ostrava (bf)

Lidé si hodně stěžují. Na to, že něco nemohou sehnat, na to, že v obchodech je plno nekvalitního zboží, na to, že úřednice je neochotná, že se prodavačka mračí, stěžují si na politiky, na policii... Ptám se jich: „A říkáte jim, co se vám nelíbí? Dáváte zpětnou vazbu?“ Málokdo. Je přece jasné, že pokud nebudeme sdělovat, co se nám nelíbí, pak si ta druhá strana může myslet, že je vše OK. Jsouc příkladem – nejsem-li spokojená či připadá-li mi, že něco není v pořádku – říkám to. Mám snahu tak činit laskavě, leč upřímně. Hm, bohužel, lidé na mou reflexi většinou nereagují dobře. S občasnou výjimkou profesionálů, např. psychoterapeutů, kteří jsou roky školeni v dávání a přijímání zpětnovazebních signálů.

Např. jsem ondyno sdělila policistovi, že nesprávně zaparkoval služební vůz na vodorovné značce vozíčkáře. Nešlo přitom o žádný urgentní zásah, šli si s kolegou vyzvednout peníze do bankomatu. Asi vám čtenářům došlo, že na poděkování jsem čekala marně.

Nebo jsem při vyřizování na úřadě sdělila paní na příslušném oddělení, že nerozumím obsahu sdělení, a ta milá žena mi stejnými slovy, leč o 100 % hlasitěji zopakovala totéž. Upozornila jsem ji na skutečnost, že nerozumět neznamená neslyšet, a zda by mi mohla říci, jak mám postupovat jinými slovy, ale v původní hlasitosti. Rovněž jsem se nesetkala s pochopením. A už vůbec ne, když jsem úřednici upozornila, že chce-li po mě iniciály, že jí sděluji požadované, když říkám „B. F“. A pokud chce nacionále – to už je jiná. Dozvěděla jsem se, že jsem divná…

Ráda čtu obecní a městské zpravodaje. A hle, není to tak dávno, když mi padla do oka zpráva o akci v jisté mateřské školce. Čtu: „V naší školce jsme si povídali o Africe, afrických zvířatech nebo o černoušcích, ale dnes jsme zblízka viděli opravdové černochy a mohli jsme si na ně i sáhnout, protože k nám přijeli!… Černoši s sebou přinesli africké bubny a učili nás zpívat a tančit v africkém rytmu.“ Jsouc citlivá na nekorektní oslovení menšin, volám do redakce a sděluji svůj nedobrý pocit. Jsem prý divná – tohle je prý normální, vždyť nám bílým také nevadí, když nám říkají „běloši“. Marná byla má snaha upozornit na to, že černí Afričané nebo Afroameričané mají ne zcela pozitivní historii pojící se s barvou jejich kůže.

Když se tak rozhlížím kol a kolem, velmi často zapomínáme na to, že nálepkování je nejen nekorektní, ale také velmi neslušné, hanlivé, až ponižující. Přesto slýchávám – on je schizofrenik, mentál, amputář, důchodce nebo dokonce také geront, invalida, bezďák…

Když uvážím, jak je asi lidem takto oštítkovaným! Už tak mají se svým stavem či handicapem dost starostí. Možná se od tohoto také odvíjí přehlíživé chování společnosti k sociálně či zdravotně oslabeným skupinám osob. Když se neumíme jako společnost náležitě chovat, měli bychom začít u myšlení a tím i u oslovování či pojmenovávání: lidé s duševním onemocněním, člověk se zdravotním omezením, muž s amputovanou končetinou, žena v důchodovém věku, člověk bez domova či přístřeší…

Musím ovšem dodat, že těm, kteří o těchto záležitostech přemýšlejí, nepomáhá, že sami lidé s postižením se oslovují např.: „Ahoj mrzáku!“ (člověk s poraněním páteře na vozíku při hovoru s kamarádem se stejným postižením).

Blanka Falcníková

Zdrojový článek v příloze

Zdroj: Vozka 2/2013

Přílohy:

Vozka 2/2013 - Editorial: Jsem prý divná... (132,11 kB)