Sprint na dlouhou trať (povídka) - Literární dílna - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Literární dílna

Sprint na dlouhou trať (povídka)

Ilustr. foto - internet

23. března 2013, 20.08 | Ostrava (red)
Povídka z literární dílny redaktorky Vozky Blanky Falcníkové

 

Paní Marie upravila záclonu na okně a jen tak mimochodem pohlédla ven. „Za chvíli by měla jet třináctka,“ pomyslela si a mrkla na hodiny na televizi. „Ano za osm minut.“ Znovu pohlédla ven a všimla si, jak se sousedka Mynářová z vedlejšího domu snaží o lopotnou chůzi. Mynářka sice nebyla stará ženská, ale před časem chytila nějaký virus a přestaly jí sloužit nohy. Chodila o holích, ale vlastně to ani na chůzi moc nevypadalo. Marie si uvědomila, že ji dneska vidí po dlouhé době. „Co s ní asi bylo?“

Sledovala ji, jak se zjevným úsilím zdolává krok za krokem. Marie se znovu podívala na hodiny. „Že by šla na autobus? S touhle rychlostí má co dělat!“ Jak Marie sledovala Mynářovou, pociťovala v sobě rostoucí napětí. Začala se bát, že sousedka ten autobus nestihne. Každý její krok byl výsledkem nesmírné snahy o posun kupředu. Obě francouzské hole zaměstnávaly Mynářovou tak, že její kožená kabelka, kterou jí už zemřelý manžel před několika lety koupil k narozeninám, bouchala o hůl v pravé ruce a Mynářová měla co dělat, aby jí z ruky nevypadla.

Marie si všimla, že pravá noha sousedky je zjevně slabší než levá. Mynářová vždy předsunula pravou hůl a dotáhla pravou nohu. Pak to samé udělala s holí v levé ruce, ale když se měla alespoň trochu spolehnout na pravou nohu, aby dostala kupředu i tu levou, téměř upadla. Její tělo se zastavilo tak padesát centimetrů nad chodníkem. Mynářová se pak narovnala a vše se opakovalo. A do toho ta kabelka!

Marie se opět podívala na hodiny. „Autobus jede už za čtyři minuty a Mynářka má před sebou ještě aspoň padesát metrů!“ Marie cítila tu bezmoc, nejraději by se rozběhla a sousedku k autobusové zastávce donesla. „Když si představím, že ten autobus nestihne, a po takovém úsilí…“ napjatě dále sousedku pozorovala. Všimla si, jak se lidé k zastávce autobusu začínají scházet a jak všichni Mynářovou předcházejí. Jeden za druhým… Museli se jí i trochu vyhnout, protože svou zvláštní chůzí zabírala dvě třetiny chodníku.

Mynářové najednou spadla kabelka a Marie se úlekem málem složila. „Ježíši, tak teď už to fakt nemůže stihnout!“ V tu chvíli šel ale kolem sousedky asi sedmnáctiletý mladík, který se svižně otočil a kabelku Mynářce podal. „Tak se ani moc nezdrží,“ s úlevou konstatovala na okně nalepená Marie. Cítila, jak si nehty zarývá do dlaní, nadechla se a trochu povolila. „Ještě má dvě minuty,“ řekla si  a začala počítat, jak dlouho Mynářové trvá jeden krok a jestli má šanci být na zastávce do příjezdu autobusu. Uvědomila si, že když sama spěchá na autobus, prostě jde rychlou chůzí, a když ho vidí přijíždět, ještě zrychlí nebo se rozběhne. To Mynářka nedokáže, ta už nyní dělá, co může. Jeden krok jí trvá asi dvě a půl vteřiny, má to ještě asi pětadvacet metrů  a autobus jede za sto dvacet vteřin. Přece to jenom může stihnout…

Marie vidí, že Mynářovou právě předešla další sousedka, lékařka Čubíková. S mírnou úklonou padesátiletá doktorka Mynářku pozdravila a pokračovala v chůzi. Šla na stejný autobus a asi také jedou na stejné místo – do nemocnice. Čubíková do práce, Mynářová nejspíš na vyšetření, spekulovala Marie a rozhořčeně si pomyslela, že se taky mohla Čubíková zeptat, jestli nepotřebuje Mynářka pomoc. Vždyť je to doktorka! Okamžitě si ale uvědomila, že by to asi bylo k ničemu, Mynářové v tuto chvíli stejně nikdo nepomůže.

Marie dále sledovala sousedčin boj o každý metr a natahovala uši, jestli už náhodou neuslyší přijíždějící autobus. „No tak co, tak by prostě počkala na další, aspoň by si odpočinula,“ uklidňovala Marie sama sebe. Mynářové už zbývalo jen několik metrů, když třináctka přijela. Než nastoupili ostatní spolucestující, došla až ke dveřím autobusu a pracně se vyškrábala nahoru.

Když autobus odejel, musela si Marie sednout. Uvědomila si, že je úplně zpocená. Zakroutila hlavou a pomyslela si, že by si Mynářová měla pořídit ortopedický vozík. Třeba takový ten elektrický, moderní, to by se jí jezdilo!

Když pak asi za dva dny potkala sousedku na ulici, jak opět urputně zdolává metr za metrem, tentokrát ale do obchodu, dala se s ní do řeči. „Tak co zdravíčko? Vidím, že se vám trochu hůře chodí, neuvažovala jste o vozíku? Že byste se nemusela tolik chůzí trápit. Nebo je to moc drahá záležitost?“ vychrlila na Mynářovou dotazy ještě pod dojmem vlastního zážitku u okna.

Mynářová na Marii s úsměvem pohlédla: „Ať to vypadá, jak chce, tak já jsem, děvenko, hrdá na to, že stojím na vlastních nohou. Až budu chtít na vozík, budu mrtvá...“

Blanka Falcníková

 

Zdrojový článek v příloze

 

Zdroj: Vozka č. 1/2013

Tématické zařazení:

 » Aktuality  » Literární dílna  

 » Aktuality  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

Muž, Žena

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

Neděle, 29. listopadu 2020

Svátek má Zina

Reklama

Raeda - produkty pro vozíčkáře

Reklama

CanoCar HANDY

Reklama

Rychlý rozvoz inkontinenčních pomůcek

Reklama

 

Krátké zprávy

 

VOZKA na sítích

 

Reklama

klikni

Reklama

 

 

Finanční podpora

Projekt Vozka je realizován s finanční podporou:

 

Ministerstvo zdravotnictví ČR  

 

 

 

Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:

 

 

VÍCE O SPONZORINGU 

 

Partnerské organizace

 

 

 

 

 

 

 

Fakulta tělesné kultury Univerzita Palackého v Olomouci

 

 

Centrum aplikovaných pohybových aktivit FTK UP v Olomouci

 

   

 

 

  

 

   

 

  

 

Free Will o. s.  

 

  

 

VIVIDUS DYNAMIS             

  

UMÚN s.r.o. - Nakladatelství malířů s těles. postiž., malujících ústy a nohama, Liberec                   

    

  Sportovní klub Ostrava (SK Ostrava)