Těžko uvěřitelný příběh opravdového muže aneb Setkání s Jiřím Klichem po jedenácti letech - Lidé, vztahy - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

• Fotografování zdaleka není váš jediný koníček. Poprvé jsme se setkali na akci, kde jste zajišťoval lukostřelbu pro zdravotně postižené i zdravé lidi. A právě v oblasti lukostřelby je vaše jméno dost populární…

Snad jo, střílení mě už jako kluka vždycky bavilo. Když jsem skončil na káře, chtěl jsem tady u nás (Suchdol nad Odrou, pozn. red.) založit i klub pro střelbu z malorážky, ale tehdy vozíčkář běžně nesměl mít zbraň, protože by se mohl zastřelit, že jo… A když to pak šlo, tak pro mě už bylo pozdě, protože jsem se plně věnoval lukostřelbě. Reprezentoval jsem Ostravu v první lize, byl jsem mistrem republiky i mezi zdravými a také jsem si dovezl nějaká stříbra a bronzy ze zahraničních závodů. Procestoval jsem s lukem kus světa a třeba na paralympiádě v Pekingu jsem byl šestý. I můj starší kluk Jirka posbíral v lukostřelbě nějaké medaile, takže jablko nepadlo daleko od stromu.

• Jaké máte aktuální plány?

Těch je. Pořád po mně někdo něco chce, včetně různých zakázek v dílně. A taky nemám kam dát vojenského džípa, čtyřkolku a vozík za auto, takže zruším putovní přístřešek a začnu stavět garáž.

• Počkejte, řekl jste – vojenského džípa?

Ano, je to džíp Ford GPW ročník 1942. Získal jsem ho doslova jako hromadu šrotu. Po roce a půl jsem ho zprovoznil, a to se všemi detaily, které k němu patří. Ještě mu chci přidělat ruční řízení.

• I vaši znalost historie tedy přetavujete do praxe…

To mi zní mi to poněkud nadneseně. Věnuji se především faktům okolo druhé světové války a s přáteli jsme založili spolek letecké archeologie. Když podle archivních údajů zjistíme, kde v našem regionu spadlo jaké letadlo, vrak najdeme, očistíme a dáme do muzea v Suchdole. Střepiny, které se nedají k ničemu použít, pak posbírám a už jsem z nich ukoval pár nožů. Výjimečných nožů, protože jsou s příběhem.

• S jakým třeba?

Když najdeme nějaký vrak, tak kromě zdokumentování a natočení filmu se snažíme objasnit i to, kdo v něm zahynul. A pak dáváme vědět rodinám padlých letců. Takže od roku 1996, kdy se této činnosti věnujeme, jsou to už desítky příběhů. Jedním z nich bylo nalezení bombardéru PE-2 Petljakov. Když k nám přijel vnuk pilota, který tady zemřel, ukázal jsem mu mimo jiné nůž, který jsem ukoval ze střepin bombardéru jeho dědečka. A on přitom uronil slzu, takže jsem mu ho věnoval…“

Originál článku naleznete v příloze.