To by se vozíčkáři stávat nemělo aneb Ty nezametené vzkazy podzimu!

Literární dílna

Ilustr. foto

12. listopadu 2018, 12.00 | Ostrava (Ivan Jergl)
Každé roční období má své nenapodobitelné kouzlo. Zvláště podzim se závějemi různobarevného listí, které voní jako nejvzácnější směs světových tabáků, šustí pod nohama i koly invakáry jako tajemný šepot plný stesku po létu a slunci. Šepot plný šifrovaných nadějí na nové jaro.

Podzimní vítr prorazivší ranní mlhou žene listí rozmarně hned na jednu, hned na druhou stranu chodníku, roztáčí je do víru a kupí na hromádky místo nepřítomných metařů městských komunikací.

Vypadl jsem z bezbariérového busu na královopolském nádraží a brodě se s gustem šepotající spoustou, mířil jsem ke staré budově akciovky živitelky. V kanceláři se přes končící listopad jako vždy šetrně netopilo, co by se pro blaho akcionářů neudělalo, že, ale panovalo zde neznámé aroma. Něco jako mezi vrcholně zralými jahodami, které je třeba vysypat do odpadků, zatuchlinou ze stěn a krabicí morálně degenerovaných tvarůžků.

Větřil jsem jak pes specializovaný na drogy. Zajel jsem do předsíně, nenápadně při tom pootočil knoflíkem termostatu ústředního topení na vyšší teplotu, nakoukl do kabiny WC, kam nemůžu (ale mám ve dvoře svůj bezbariérák), a zavětřil jsem u otevřených dveří sousední kanceláře. Ten nechutný mix pachů mě neodbytně provázel jako stín.

Sklonil jsem zamyšleně hlavu… a zůstal v šoku. Na levém předním bezdušovém kole lpěly jako slimáci zbytky grandiózního hnědého lejna neznámého původu. Okamžitě kontroluju nohavici, díky bohu unikla, zachovala si zdravý odstup. To listí! Ty nezametené vzkazy podzimu! Ta zákeřná poezie maskující podlý čin neznámého psa s lhostejným páníčkem či snad zoufalého člověka v tísni?

Uvědomím si, jak jsem svým pátráním ozdobu kola rozvandroval po celém oddělení! Svrchovaná trapnosti, tvé jméno je nepozornost anepředvídavost. Ode dneška jezdím jen po vozovce!

Vyliju své srdce kolegyni.

„Ber to statečně,“ řekne, „tohle voňavé hnědé mazivo nosí štěstí! Kdo do něho vstoupí, neprohloupí. Hned si znovu požádej o zvýšení platu, tentokrát určitě uspěješ!“

I když jsem měl na psacím stole těžkou litinovou děrovačku dokladů, vzhledem ke svému postižení a dobrému vychování vrhl jsem po ni jen těžce nevraživý pohled. To stačilo, aby se sama nabídla, že skočí do dílny pro záchranu.

„Ale co ty stopy na koberci?“ zoufal jsem. „Bude to tady cítit až do bůhví kdy…“

Utěšila mě, že zatuchlina vlhkých zdí to zčásti přebije a jediný koberec vytáhne jako terč před hadici údržbáře pana Hudka. Stejně tak dopadla i moje kola. Po sprše na továrním dvoře byla v mžiku jako nová a bez zápachu.

Rada na konec? Nikdy se zasněně nebrouzdejte podzimním voňavým listím na neuklizených chodnících. Vonět podzimem nebudete. Nebo – jak by asi řekla Halina Pawlovská: Kdo se kochá poezií, tomu často kola myjí.

Originál článku naleznete v příloze.

Zdroj: VOZKA 3/2018

Přílohy:

VOZKA 3/2018 - Ivan Jergl_To by se vozíčkáři stávat nemělo (865,05 kB)