Velmi dobří lidé – Humorné příběhy slastí života se nevzdávajícího vozíčkáře - Lidé, vztahy - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku

Lidé, vztahy

Velmi dobří lidé – Humorné příběhy slastí života se nevzdávajícího vozíčkáře

Josef Procházka

23. března 2013, 20.09 | Praha (Josef Procházka)
Jako zkušený vozíčkář už velmi dobře vím, že když napadne v Praze několik centimetrů sněhu, tak mám sedět na vozíku doma. Ono se to pěkně řekne, ale problémy, které vás potkají, o sněhu lautr nic nevědí. Musím je rychle řešit.

Potřeboval jsem klíč pro asistenční službu a vyřídit si další pravidelné placení na SIPU. Poprvé za tři roky, co bydlím v Řepích, jsem jel na poštu tu jednu stanici z Blatin tramvají. Chodníky z Vondroušovy ulice k zastávce byly pěkně upravené a slušně sjízdné. Na zastávce tramvají jsem se slušně bořil do ušlapaného sněhu. Měl jsem co dělat, abych se přes neudržované nástupiště do mé bezbariérové tramvaje vůbec doplazil. Na Slánské to bylo nemlich stejné. Horší byla má samostatná jízda po nástupišti do kopce. Pak fofry přes přechod, na poštu do teplíčka. To dopoledne bylo jen mínus šest!

Čekal mě ale horor – cesta z pošty nahoru kolem lékárny Dr. Maxe, kolem pobočky ČSOB k panu Hallerovi pro ten potřebný nový klíč. Že by ten neuklizený úsek nikomu nepatřil? To se mi nechtělo věřit. Čemu jsem ale věřit musel, byly tuny nového čerstvého sněhu na chodníku. Kupodivu se ale za mnou ozval něčí hlas – on to pán středního věku a jestli prý nechci pomoci. To víte, že jsem chtě! Ale to ještě ten dobrý muž nevěděl, co ho se mnou čeká. Myslel si asi, že pojedu jen pár metrů do lékárny. Když zjistil, že to bude až o sto metrů výše, přestal za mnou mluvit a statečně tlačil. Já také makal, nemyslete si, že jsem to nechal jenom na něm.

Museli jsme si třikrát odpočinout, abychom se trošku vyfuněli z té nečekané a vlastně i zbytečné námahy, když si někdo nesplnil svou povinnost. No a pak jsem zjistil, že nejezdí, zatím vždy spolehlivý, výtah od pošty nahoru k počítačům a do OVUSU. Měl chudák zamrzlé dveře. Jedna naštvaná maminka, která chtěla stejný výtah také použít, mi řekla, že se zasekl i výtah v zadní části OVUSU, ať tam tedy zbytečně nejezdím! Pak se odhodlaně vydala na cestu s kočárkem, stejně jako my dva s vozíkem. Bojovali jsme statečně! U Alberta v OVUSU výtah naštěstí fungoval. Rozloučil jsem se s ochotným pánem.

Když jsem měl hotový nový klíč, s hrůzou jsem si uvědomil, že mě čeká stejná cesta dolů na tramvaj. Až jsem se orosil. Najde se nějaký pomocník? Při cestě zpět k výtahu se stal zázrak! Nějaký pán venku zametal chodník a ten chodník neměl chybu. Byl čistý, tedy bez sněhu, širší než můj vozík. Koukám na tu čistou zámkovou dlažbu, která svítila od dveří až do dáli, a nevěřím vlastním očím. Ten pracovitý pán je správcem budovy a jmenuje se Michal Zumr. Viděl jsem ten nejlepší a nejčistší chodník snad v celé Praze. Pro mne byl ale nejlepším na celém světě! Když se mě pan Zumr zeptal, kam jedu, a já mu odpověděl, že k tomu domu co vidím, na Makovského ulici, jen řekl: „Držte se, já vás tam vytlačím!“

Žádné vytahané ruce jako orangutan a vytlačené bulvy jako Hurvínek, jel jsem s tím mladým, ochotným a silným mužem jako nějaký král. A jelikož už jsem měl pěkně promočené rukavice a zmrzlé ruce, moc jsem se těšil do tepla naší lékárny v Makovského ulici. Hřálo mě v tu chvíli u srdíčka, že v Řepích žije hodně hodných lidí, kteří nám vozíčkářům nezištně pomáhají nejen v zimě, ale i po celý rok. Např. když jedu z Alberta do „Vondroušovky“ z nákupu domů.

Moc Vám všem, kteří jste mi kdy pomohli, děkuji. Děkuji i těm, kteří mi pomohou někdy příště. Díky!

Josef Procházka

Originál zdrojového řlánku v příloze

Zdroj: Vozka č. 1/2013

Přílohy:

Josef Procházka: Velmi dobří lidé (437,02 kB)