Téma pro diskuzi: Hospicová péče - Zdravotnictví - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Zdravotnictví

Téma pro diskuzi: Hospicová péče

Ilustr. foto

17. dubna 2017, 13.14 | Ostrava (Jiří Muladi)
Lidstvu se povedlo zkrotit nemoci, jako jsou tyfus, cholera, mor, dětská obrna či neštovice, ale současně se rozšířily nemoci jiné: nemoci pohybového aparátu, AIDS, Alzheimerova choroba, a především onemocnění onkologická. Tyto nemoci činí často z konce života a umírání dlouhé utrpení, z něhož může být smrt vysvobozením. Do popředí zájmu se tak dostávají eutanázie a dystanázie (umělé prodlužování přirozeného procesu umírání léčbou, jejíž nevýhody z pohledu pacienta nebo jeho blízkých převažují nad jejími výhodami).

 

Cokoliv můžeš udělat pro druhého člověka dobrého, zůstává. (Albert Schweitzer)

 

Zatímco ještě v první polovině 20. století se rodilo a umíralo doma a každý člen rodiny se od mala setkával se zaběhnutými postupy a rituály, přičemž znal jejich smysl, dnešní člověk odsouvá téma smrti na neurčito, jakoby se ho netýkalo. Když pak stojí tváří v tvář smrti, dostává se do situace, kdy neví, jak se chovat. A stává se spíš pravidlem než výjimkou, že lidé umírají v osamocení za bílou plentou.

Přitom většina z nich si přeje umírat doma, za přítomnosti blízkých. Zde může ve velké míře poskytnout pomoc hospicová péče.

V Česku ročně zemře víc než sto tisíc lidí. Jako dobré či důstojné umírání si podle výzkumu sdružení Cesta domů a agentury Stem Mark nejčastěji představují: skonat ve spánku (26 %), bezbolestně (26 %), v kruhu rodiny (21 %), pokud možno rychle (14 %), se slušným zacházením, respektem a citlivou péčí (13 %), v domácím prostředí (11 %). Přitom nechtějí být na obtíž příbuzným… 

 

Z historie hospicového hnutí 

V souvislosti s umírajícími lidmi použila termín hospic poprvé Jeanne Garnier v roce 1842 ve Francii – následně byl v roce 1879 přijat irskými charitními sestrami, když otvíraly Our Lady’s Hospice v Dublinu.

Nicméně za zakladatelku hospicového hnutí a průkopnici paliativní medicíny je považována Cicely Saunders z Velké Británie. V roce 1945 dokončila vzdělání na Oxfordu a začala uvažovat o náboženském poslání při hledání misijní služby. Zkušenosti z role dobrovolnice v nemocnici pro chudé umírající ji přesvědčila o nutnosti změny ustáleného názoru zdravotníků na umírání, smrt a truchlení. Jako vystudovaná lékařka (r. 1956) pak spojila svou roli členky výzkumného týmu léčby bolesti s činností sociální pracovnice v nemocnici. Zde poznala od charitních sester, jak mnoho lze udělat pro umírající s podporou láskyplné péče, a tady také začaly stále větší roli hrát její neortodoxní názory na mírnění bolesti.

V roce 1967 založila v Sydenhamu (jižní část Londýna) Hospic Sv. Kryštofa – první výzkumný a výukový hospic spojený s klinickou péčí. To ještě u lékařů a zdravotníků převládalo přesvědčení, že „s pacientem, kterého nemůžeme vyléčit nebo mu alespoň významně prodloužit život, se již nic nedá dělat“. 

V roce 1974, při návštěvě Yale University v New Havenu, pak Cicely Saunders inspirovala studenty tak, že založili hospicové hnutí. 

Dnes ve světě existuje přes 7 000 zařízení hospicové a paliativní péče a působí ve více než 90 zemích. Jejich společným znakem však dlouhou dobu byla existence mimo hlavní proud zdravotnictví. 

V České republice navázala na myšlenku moderního hospice lékařka Marie Svatošová, která iniciovala hospicové hnutí Ecce homo a stála u zrodu prvního českého zařízení tohoto typu – Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. Založen byl 1. 12. 1994 a zprovozněn 1. 1. 1996 s celkovou kapacitou 26 lůžek. Marie Svatošová se také stala prezidentkou Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče, která vznikla v roce 2005.

Asociace sdružuje na tři desítky organizací poskytujících lůžkovou i domácí hospicovou péči a garantuje kvalitu jejich služeb. Mimo jiné si klade za cíl přispět k proměně vztahu veřejnosti ke smrti a umírání. V roce 2008 pak vznikla Česká společnost paliativní medicíny při České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Sdružuje lékaře, specialisty na paliativní přístup a dále odborníky z nelékařských oblastí psychologie, ošetřovatelství, sociální práce a duchovní služby. V současnosti nabízí nejnovější informace o stavu, vývoji a standardizovaných postupech paliativní léčby a péče v ČR jak odborníkům v tuzemsku, tak i ve světě.

Pro obecnou paliativní péči dodnes platí, že praktičtí lékaři jsou v ní nedostatečně vyškolení. Pacienti se často dozvědí závažnou diagnózu nikoli v klidném soukromém rozhovoru, ale na nemocniční posteli, kde si na ně lékař udělá čas stěží deset minut. Přitom stále přetrvávají snahy pacientům v nemocnicích zachránit či prodloužit život a nevěnuje se dostatečná pozornost mírnění bolesti i utrpení koordinovanou paliativní péčí.

Co se týká financování, hospice u nás od svého vzniku získávají peníze z několika zdrojů. Zdravotní úkony jsou sice již hrazeny zdravotními pojišťovnami, ale tyto částky na pokrytí péče o umírající pacienty zdaleka nestačí a doplňují se o sociální příspěvek, dotace Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva práce a sociálních věcí. Dále rovněž přispívají kraje i obce, sponzoři, nadace a fyzické osoby svými dary. Částečně se na financování podílejí také pacienti a jejich rodiny.

 

Motto Hospice Anežky České: Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí! Až budeme na konci, nebudeme trpět tím, co jsme špatného udělali, pokud jsme toho litovali, ale tím, že jsme mohli milovat, ale nemilovali jsme, že jsme mohli pomoci, ale nepomohli, že jsme mohli zavolat, ale nezavolali, že jsme se mohli usmát, ale neusmáli, že jsme mohli podržet ruku, ale nepodrželi…

 

Mýty o hospicích podle Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče 

  • „Na rozhodování a zjišťování možností pobytu v hospici je vždy dost času.“

Není. Nemoc někoho z vašich blízkých se může objevit náhle bez předchozích příznaků a je dobré být informován a připraven pomoci co nejrychleji umožnit péči a úlevnou léčbu. Moc času pro společné sdílení života zbývat nemusí. Už v průběhu dlouhodobého léčení v nemocnici, které nemá očekávané výsledky, by nemocný a rodina měli mít kvalitní informace o hospicové péči. Pracovníci každého hospice ochotně zodpoví všechny otázky týkající se pobytu, navíc si rodina může zařízení nezávazně prohlédnout.

  • „Hospice jsou jen pro staré lidi.“

Hospice slouží všem, kteří z důvodu své nevyléčitelné nemoci hospicovou péči potřebují. Nejčastěji se jedná o nemocné s onkologickou diagnózou, která se vyskytuje u lidí v jakémkoli věku. I když většina pacientů v těchto zařízeních je starší šedesáti let, výjimkou nejsou třicetiletí nebo děti. Hospic není v žádném případě domov pro seniory nebo LDN.

  • „Péče o umírající je jen pro odborníky a zdravotníky.“

Nebojte se najít odvahu k přirozenému běhu života a pečujte o své blízké doma s podporou hospicových pracovníků a doprovázejte je při pobytu v hospici. Od bolesti a nepříjemných příznaků nemocným uleví moderní medicína, ale blízkost, soucítění a lásku jim přinesete hlavně vy.

„Kde jinde, než u lůžka umírajícího můžeme lépe projevit vztah plný naslouchání, respektu a zájmu? Vztah, který i nás obohatí a který snad jednou – v blízkosti naší vlastní smrti – nám bude velkou oporou a pomocí.“ (citace z knížky MUDr. Marie Svatošové Hospic a umění doprovázet, Praha, 2008) I když nepatříte mezi nejbližší rodinu, můžete třeba právě pečujícím příbuzným nabídnout pomoc a podporu.

  •  „Milosrdná lež o vážném stavu pacienta je pro něj to nejlepší.“ 

Milosrdná lež je v důsledku velmi nemilosrdná. Bere totiž nemocnému a jeho rodině čas na kvalifikovaný a láskyplný proces vyrovnávání se s těžkou situací. Pacient, u něhož se příbuzní dohodnou na zatajení a omezení komunikace o vážném stavu, se ocitá v izolaci, cítí se všemi zrazen, podváděn, opuštěn a leckdy i urážen. Například, když jeho situaci v rámci takzvané milosrdné lži bagatelizují a drahocenný čas posledních návštěv vyplňují planými vtípky, na které nemocný v této situaci opravdu není zvědavý. Vážná nemoc není jen nepříjemným, mnohdy tristním zážitkem. Je-li správně uchopena a zúročena, je obrovskou příležitostí k osobnímu a osobnostnímu zrání všech zúčastněných. Neobávejte se hovořit se svým blízkým otevřeně a důstojně o situaci, v níž se nachází. Naslouchejte jeho přáním a berte je vážně. Využijte vzácný (a omezený) čas pro poděkování, odpuštění, rozloučení, k organizaci zabezpečení rodiny… Dejte nemocnému najevo, že vám, tak jako celý život, i nyní může důvěřovat.

MUDr. Marie Svatošová ze své praxe uvádí: „Pacient mě požádal, abych vyřídila vzkaz jeho rodině, která se s jeho praktickým lékařem už při stanovení diagnózy zhoubného nádoru dohodla na taktice ‚milosrdné lži až do konce‘. Do té však postupně zabředla tak hluboko a tak trapně, že už raději návštěvy u nemocného vzdala a omezovala se na telefonický kontakt s personálem hospice. Pacientův vzkaz zněl doslova takto: Vyřiďte jim, ať přijdou, ale nedělají ze mě blbce. Nemám to rád...“ 

  • „Hospic je moc drahý, normální člověk na zaplacení péče nemá peníze.“ 

Informujte se v konkrétním hospici o ceníku služeb. Pacient platí zlomek ceny celkové péče, hospice vynakládají velké úsilí při získávání zdrojů státních i soukromých, aby péče v hospici byla dostupná pro každého, kdo ji potřebuje. Hospic nabízí péči naprosto odlišnou od nemocniční – zaměřuje se na podporu pacienta a jeho rodiny v důležité etapě jejich života. 

  •  „Hospice jsou smutná místa.“ 

V hospicích se užívá každého dne, každé minuty. Zdravotníci dbají na to, aby nemocný neměl zbytečné bolesti a obtíže, pracovníci a dobrovolníci nabízejí svůj čas při organizování akcí pro pacienty, rodiny i veřejnost. Právě společné sdílení a užívání si „běžného života“ v hospici patří mezi specifika péče. Vyjížďky nemocných na zahradu či terasu na vozíku či na posteli v doprovodu dobrovolníků nebo rodiny jsou ve většině zařízení samozřejmostí. 

Hospice zvou aktivně všechny na nejrůznější společné akce – např. výtvarné dílny, koncerty, opékání buřtů na zahradě, dny otevřených dveří. Vloni za dobu pobytu pacient jednoho hospice (výtvarník, architekt) připravil svou vlastní výstavu… Takže až bude hospic v regionu, kde žijete, pořádat koncert, módní přehlídku či benefiční běh, neváhejte a podpořte jej svou účastí.

  • „Hospice jsou křesťanská zařízení, kam ‚nevěřící‘ nevezmou.“ 

Ačkoli řada hospiců vznikla na základě křesťanských myšlenek a ideálů, není příjem do nich nijak omezený a vztah k víře je soukromou záležitostí pacienta. Mezi komplexní nabídku hospicové péče patří samozřejmě i péče spirituální, vždy se ale respektuje přání nemocného a rodiny. Návštěvu duchovního či účast na bohoslužbě si nemocný vyžádá podle svého vlastního rozpoložení a rozhodnutí.

Pokračování: viz zdrojový článek v příloze

 

Zdroj: VOZKA 1/2017

Přílohy:

Tématické zařazení:

 » Aktuality  » Zdravotnictví  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

Muž, Žena

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

Čtvrtek, 28. března 2024

Svátek má Soňa

Reklama

Reklama

JP Servis - Přestavby vozidel
 

Krátké zprávy

 

VOZKA na sítích

 

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru

 

Reklama

 

 

Finanční podpora

Realizaci projektu VOZKA podporuje Ministerstvo zdravotnictví České republiky

 

 

Projekt Vozka je realizován s finanční podporou: 

 

 

 

Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:

 

 

VÍCE O SPONZORINGU 

 

Partnerské organizace

 UMÚN s.r.o. - Nakladatelství malířů s těles. postiž., malujících ústy a nohama, Liberec

 

 

 

 

 

 

 

 

Fakulta tělesné kultury Univerzita Palackého v Olomouci

 

 

Centrum aplikovaných pohybových aktivit FTK UP v Olomouci

 

   

 

 

  

 

   

 

  

 

Free Will o. s.  

 

  

 

VIVIDUS DYNAMIS             

  

                   

    

  Sportovní klub Ostrava (SK Ostrava)