Skořápky aneb Jak se žije v RÚ Chuchelná. Tak trochu jiný pohled... - Zdravotnictví - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Zdravotnictví

Skořápky aneb Jak se žije v RÚ Chuchelná. Tak trochu jiný pohled...

Rehabilitační ústav Chuchelná

10. února 2020, 11.45 | Ostrava (Milan Linhart)
Před několika lety jsem jako klient pobýval v rehabilitačním ústavu Chuchelná. Zdejší rehabilitační zařízení bylo přestavěno z bývalého barokního zámku – sídla rodu Lichnovských – v 50. letech minulého století. Jeho atmosféru, v níž se snoubí historie s přítomností jsem si tedy mohl otestovat na vlastním „těle“.

 

 

Nejrušnějším místem ústavu je bezpochyby krytá chodba, která spojuje starý zámek s odděleními – s tzv. Domem kavalírů, v němž dnes sídlí rehabilitace. K oblíbeným zákoutím areálu patřilo torzo bývalého anglického krajinářského parku a bazének, z nějž byla vytvořena moderní kašna. Frekvence elektrovozíčkářů je oproti hrabyňskému centru minimální, proto se na méně dostupná místa v okolí zámku dostanou jen ti více zdatní vozíčkáři.

První osobní zkušenost z pobytu v tomto zařízení pro mne znamenala, že zde jde v mnohém o to, aby si klienti odnesli kromě znovunabyté kondice i dobrý pocit z téměř rodinné atmosféry. Samozřejmě, že to nebyly jenom pozitivní zkušenosti, ale i některé negativní.

 

Lékařka, nebo farmářka?

Když jsem dostal pozvánku k mému druhému pobytu v Chuchelné, musím se přiznat, že jsem tentokrát trochu váhal. Říká se, že každé zlo je k něčemu dobré. Teprve nyní jsem spatřil věci ve skutečných barvách bez příkras a růžových brýlí. Už samotné přijetí ve mně vyvolalo špatné pocity. Znáte to – někam přijedete a máte sto chutí okamžitě odjet. Rehabilitační lékařka, která prováděla vstupní vyšetření, připomínala spíš farmářku. A také se tak chovala. S široce rozkročenýma nohama, s rukama v bok si mě dlouho prohlížela a pak vypustila neuvěřitelnou větu.

„Má přes 60 roků a na hlavě ani jeden šedivý vlas!“ Pokývala hlavou a pokračovala: „Jaké berete léky?“ Vyjmenoval jsem je a sdělil jí, že si je budu brát sám. Ostatně to už dělám 40 let. Chtěla je vidět, a když jsem jí je ukázal, vytrhla mi sáček s lékovkami a utíkala od mého lůžka do středu pokoje. Tam vysypala lékovky na stůl, začala je míchat a vykřikovala: „A teď mi řekněte, který je který?“

Vzpomněl jsem si na 90. léta a na šejdířské skořápkáře z Balkánu v ulicích našich měst. Ještě chvíli jsem „hájil své pozice“ a v podstatě je marně objasňoval. S triumfálním úsměvem vyběhla s léky z pokoje, přičemž u dveří pronesla:

„A budeme vám je dávat my – jako všem ostatním! A basta!“

Každé ráno jsem si vystál u ošetřovny frontu a poslušně polykal své léky, které mi sestry daly do plastové štamprle. Inu, tradice je tradice. Tak to šlo čtyři dny. Pátého dne mě napadlo přesvědčit se před ošetřovnou, zda jsou tam všechny léky. Zjistil jsem, že chybí ten na ředění krve. Upozornil jsem na to přítomnou sestru.

„A to jste mi ho nepodávali po celou dobu, co jsem tady?“

„Ne, nemáte ho napsaný,“ odpověděla sestra.

„Ale mě byl přece společně s ostatními léky odebrán vaší doktorkou. A tady jde přece o život. Já jsem nedávno prodělal akutní infarkt!“

Vystrašená sestra informovala na mé opakované žádosti lékaře. Následný odběr krve, který staniční sestra zdůvodnila jako běžné screeningové vyšetření, se ani po opakovaných pokusech nezdařil. A to musím konstatovat, že něco podobného se mi stalo v životě poprvé. Chtěl jsem si toto pochybení či nedbalost vyříkat s doktorkou, která hrála skořápky, ale pokaždé přede mnou zbaběle utekla a nebyla ani jednou na malé vizitě.

Flegmatický byl i přístup zdravotnického personálu.

„Nikam nejezděte sám,“ vyzývala mě hned prvního den ošetřovatelka. „My vás na procedury odvezeme.“

Čekal jsem, ale nikdo se nedostavil. Vyrazil jsem tedy bez doprovodu. Akorát jsem u fyzioterapeuta musel vysvětlovat pozdní příchod. Když se ve dveřích našeho pokoje opakovaně objevovala sestra s obligátním dotazem, jestli mám nějakou proceduru, jenom jsem se pousmál. Samozřejmě že nikdo z personálu pro mě nepřišel, takže zdejší folklór pokračoval dál…

 

Jo, naturel je zkrátka naturel

A to ranní vstávání…

„Synci, tu mate žinky na myti,“ rozdávala po ránu sestra hadříky. „Prve gzicht, potem dupu a ni naopak.“

Ráno po budíčku si rád ještě chvíli poležím. Ošetřovatel z Bolatic stojí nade mnou a dlouho mě pozoruje.

„Chtěl jste něco?“ ptám se ho.

„Enem se divam, jestli eště žijete!“

Podobné situace, kdy jste zamyšlený nebo rozjímáte a nějaký dobromyslný zaměstnanec navás zezadu vybafne, ke zdejšímu naturelu patří. O bodrosti a dobrosrdečnosti lidí ze zdejší enklávy si však myslím své. Skladba klientů, mezi nimiž figuruje početná skupina klientů po mozkových příhodách, přímo evokuje jednání personálu s despektem a opovržením.

 A odtud už není příliš daleko ke generalizování, velmi nevybíravému zacházení a špatné komunikaci mezi oběma stranami.

 

Kritická místa

Skutečnou chuťovkou pro klienty je pohyb a přesun po chodbách oddělení. Při projíždění se stěží mine vozíčkář s chodcem. V případě dvou proti sobě jedoucích vozíčkářů musí jeden z nich (ten myslící) zajet do koupelny nebo WC a počkat, až ten druhý přejede. Situace je kritická ráno, to se dělají zácpy na chodbách, u ošetřovny i u výtahu. Třeba spěcháte na proceduru a najednou vám vyjede z pokoje vozíčkář s mentálním blokem. Vysouká se z cimry a pak už za ním jedete jako osobní automobil za plně naloženým kamionem v horských serpentinách. Když se to přihodilo mně, vždy se mi vybavila scéna s Mr. Beanem v epizodě se schodištěm plným imobilních seniorů.

Těch kritických míst, které klientům znepříjemňují život, je bezpočet. Pohyb na vozíku v oddělení rehabilitace je jen o něco méně komplikovanější. Prostě zlatá Hrabyně, zlatá Hrabyně! Ti z vás, kteří máte zdejší zkušenost z pobytu na vozíčku, určitě potvrdíte, že RÚ Chuchelná rozhodně není ideálním místem pro pohyb těžce zdravotně postižených.

 

Václav

Při mé druhé opakovací léčbě jsem tady sdílel pokoj s člověkem po mozkové příhodě. Václav měl za sebou sedm pobytů a těšil se na osmý. Žil si ve svém vlastním mikrokosmu – většinu dne prospal, usínal u rádia s volume na maximum a komunikace s ním se omezila na dvě slova: ahoj a kafe.

K běžným procedurám na oddělení patřilo koupání, které u imobilnějších pacientů probíhalo dvakrát týdně. Václav čekal jako obvykle pouze v trenýrkách, s ručníkem a mýdlem na pokoji. Ve dveřích se objevila hlava ošetřovatele.

„Čekejte, Vašku, za chvilu jsem u vas.“

Tak jsem si i já šibalsky počkal. Uplynula čtvrthodina, poté půlhodina a nic se nedělo.

„Nějak na tebe hoši zapomněli, Vašku,“ Smutně se na mě podíval a čekal dál. Téměř po hodině se konečně rozletěly dveře pokoje.

„Ježíšmarjá, já jsem na vas, do dupy, uplně zapomněl. Dneska už to nestihnu. Tak to odložime na indy, co řikate?“ poklepal ošetřovatel zdecimovaného Vašíka přátelsky po nahých ramenou. A z Vaška se vyloudilo slovo, které dostatečně vystihovalo celkovou atmosféru zdejšího ústavu: „Chaooos!“

A to bylo na dlouho asi jediné zřetelně vyslovené sdělení, které jsem od Vaška zaregistroval…

 

Pohyb po venkovních cestách vyžaduje zdatnost

To, co je tady pro každého klienta nejdůležitější, je samozřejmě rehabilitace. Nedá se srovnat s hrabyňskou léčbou, ale vzhledem k daným podmínkám je na slušné úrovni. Aby to bylo ještě lepší, musí být rekonstrukce zdejších prostor na programu dne.

Spojovací chodba mezi oběma objekty je pak místo, kde to žije a pulzuje. Takový malý chuchelenský Václavák – promenáda, tržiště, bufet, dopravní tepna, odpočívárna, návštěvnické centrum i „drbárna“.

Balzámem na nervy po traumatech na oddělení je zdejší zámecký park (bývalý). Musím se přiznat, že mi chybí ty každodenní projížďky, posezení u fontánky a u ptačí voliéry. Venkovní výtah pro vozíčkáře je pak pozitivní novinkou. V parku však ubývá starých vzrostlých stromů a hezkých zákoutí. Projížďka parkem ovšem vyžaduje zdatné jedince, osobního asistenta nebo elektrický vozík. Totéž platí i o venkovní komunikaci na místní hřiště, místo mnoha sportovních, kulturních a společenských akcí. Nesnadný je i přístup s vozíčkem do obchodu, kostela či do oblíbené cukrárny.

 

Změna k lepšímu možná je

„Z Hrabyně nám sem dávají ty nejtěžší případy,“ postěžovala si jednou zdejší zdravotní sestra. „Je jich víc a víc. Přichází sem ti, kteří jsou krátce po nemoci, a ti, kteří tu jezdí opakovaně. Jejich příbuzní, kteří o ně pečují doma, je k nám ‚odkládají‘, aby si alespoň na chvíli odpočinuli. Nevím, co si slibují od zdejšího zařízení. Zdravotní stav klientů po mozkových příhodách je víceméně neměnný. Navíc mnozí z nich absolutně nespolupracují, jsou apatičtí, vyhořelí a bez života. Jiní na sebe rádi upozorňují a dělají naschvály. Třeba se s vozíkem ‚zapikolují‘ na jednom z nejfrekventovanějších míst u ošetřovny a odmítají uvolnit průchod. Když je chcete odtlačit, začnou vyvádět jako pominutí. To pak máte chuť se vším praštit!“ dodává sestřička.

Musím s ní jenom souhlasit. Při svém posledním pobytu v Chuchelné jsem měl občas pocit, že se nenalézám v rehabilitačním ústavu, ale v ústavu pro duševně choré. Na druhé straně je tu však i nešťastný způsob komunikace ze strany zdravotnického personálu. Přístup lékaře, s jakým jsem se setkal osobně při vstupní prohlídce, postrádá slušnost, respekt a je vysoce neprofesionální. Ani nadměrná „zlidovělost“ některých řadových zaměstnanců, obyvatel zdejšího rázovitého regionu, jemuž se říká Prajzská, nemusí každému imponovat. To, co může jednomu připadat jako vtipné a bezprostřední, může druhému připadat jako neomalené a neslušné.

Těžko můžeme očekávat změnu chování od klientů s postižením mozku. Přesto i oni si zaslouží důstojné a slušné zacházení. Změna přístupu ze strany zdravotního personálu možná je. Snad by to chtělo jen trochu slevit ze starých zaběhaných návyků či zlozvyků. To by jistě přispělo ke zlepšení vztahů a celkové atmosféry ve zdejším rehabilitačním ústavu.

 

Originál článku v příloze.

 

Zdroj: VOZKA 4/2019

Přílohy:

Vstupní část rehabilitačního ústavu

Bývalý zámecký park

Tématické zařazení:

 » Aktuality  » Zdravotnictví  

 

 

Pondělí, 6. dubna 2020

Svátek má Vendula

Reklama

Reklama

Takový byl Salón Vozickar.info v Brně

Reklama

klikni

Reklama

 

Krátké zprávy

 

VOZKA na sítích

 

Finanční podpora

Projekt Vozka je realizován s finanční podporou:

 

Ministerstvo zdravotnictví ČR  

 

     

 

 

 

Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:

 

 

VÍCE O SPONZORINGU 

 

Partnerské organizace

 

 

 

 

 

 

 

Fakulta tělesné kultury Univerzita Palackého v Olomouci

 

 

Centrum aplikovaných pohybových aktivit FTK UP v Olomouci

 

   

 

 

  

 

   

 

  

 

Free Will o. s.  

 

  

 

VIVIDUS DYNAMIS             

  

UMÚN s.r.o. - Nakladatelství malířů s těles. postiž., malujících ústy a nohama, Liberec                   

    

  Sportovní klub Ostrava (SK Ostrava)