Divadelní prázdniny - Literární dílna - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Literární dílna

Divadelní prázdniny

17. září 2013, 22.58 | Ostrava (red)
Povídka z literární dílny redaktorky Vozky Blanky Falcníkové

 

 

Nejraději jsem měla divadelní prázdniny. A to i přesto, že maminka, která byla uvaděčkou v nejznámějším krajském divadle, trpěla jako zvíře – že nemůže do svého milovaného zaměstnání a že je po večerech odkázaná na společnost rodiny, případně televize…

Ona maminka totiž měla kdysi velké ambice státi se herečkou, což se projevilo zejména v jejích výkonech před otcem. Bohužel, přijímací komise na DAMU nesdílela maminčino přesvědčení o jejím hereckém zaměření, proto nebyla přijata ke studiu pro nepříliš zřejmý talent. Asi se ale na tom také podepsala skutečnost, že maminka při zkoušce pozapomněla text. No ale podle toho, co maminka na sebe jednou ve slabé chvilce při oslavě nějakých narozenin prozradila, komise z ní nedostala ani slovo. V podstatě maminka pouze doklopýtala před těch pět zkoušejících, zůstala stát jako solný sloup a nic. Ven ji už pak museli vynést. Jinak se u nás doma o této epizodě nehovořilo. Maminka se spokojila s tím, že je jako uváděcí paní blízko divadelních prken, tedy herců a hereček, a žila si svůj zvláštní divadelní život. Svůj do té doby, než měla mě.

Náhle se její nenaplněná ambice přesunula na její geniální dítě, takže jsem jako čtyřletá uměla recitovat celý Máchův Máj téměř jako Zdeněk Štěpánek, roli Julie jsem mamince deklamovala několik let téměř denně a dodnes ve mně hospodské prostředí evokuje hru Dům na nebesích. Zde jsem již ve dvanácti letech musela mamince zdatně sekundovat, protože se zhlédla v roli prodavačky Kláry, snažíce se trumfnout na divadle tak báječnou Bohdalku.

Jinak jsem byla pravidelně využívána jako děvče s kytičkou při děkovačce nebo na dětské statické role. Slovo ze mě totiž na veřejnosti prostě nedostali… Maminka kroutila hlavou a všechny přesvědčovala, že kdyby mě slyšeli u nás doma, že by teprve viděli, co dokážu.

Jednou – to mi bylo asi jedenáct – mě maminka výhružkami donutila hrát v jednom divadelním kuse nakupující dívku v masně, tedy v řeznictví. Má role se zdála být jednoduchá – měla jsem přijít do obchodu a zakoupit u prodavačky pět plátků tlačenky. Ono přijít ale znamenalo přibelhat se o berlích... Hra byla situována do období první republiky a jednalo se tam mimo jiné o výrazný sociální kontext – dívenka z chudé rodiny, postižená svalovou horečkou, nyní musí chodit o berlích a rodiče nemají na to, aby jí pořídili ortopedický vozíček. Ze skladu rekvizit jsem obdržela velmi použité dřevěné berličky, které byly trochu menší, než bych potřebovala. V rámci zkoušek jsem musela na chodbě divadla zkoušet chůzi, která by vypadala dostatečně hodnověrně – tedy jako že mám hadrové svaly. Moc mi to nešlo – neustále jsem vkládala opěrky berlí do podpaží tak, že berle jsem měla křížem před sebou… Nechápala jsem to já ani nikdo z těch, kdo mě viděli s berlemi zápasit, a dokonce ani ti, kteří se pokusili mi to předvést. Nicméně výsledkem bylo, že jsem nemohla udělat ani krok, a když jsem se o něj pokusila, následoval pád na břicho, berle křížem pode mnou… A tak nade mnou stále elita krajského divadla a radila se, co se mnou. Nakonec došli k tomu, že mi ty berle prostě přivážou k rukám, abych je měla stále na jednom místě a nabrala s nimi správný směr. Asi jen zoufale kvílící matka byla důvodem, proč tuto dětskou roličku režisér nepřeobsadil někým méně tupým a více divadelně nadaným.

S přivázanými berlami už pak zkoušky proběhly bez zádrhelů, vše bylo v pohodě. Tedy až do momentu premiéry, kdy se hlediště zaplnilo asi šesti stovkami lidí. Začala mě znejišťovat podivná slabost v kolenou, navíc těsně před výstupem jsem ještě musela na toaletu – posedmé… A to byla ta smůla – vždy, když jsem použila toaletu, mi inspicientka musela nejprve odvázat a pak znovu přivázat berle k rukám. Posedmé už na to prostě nebyl čas… Vyšoupla mě na jeviště, snažíc se mi vrazit do rukou berle. Marně. Vpadla jsem tam, a vidouc ty stovky lidí, kteří zaměřili svou pozornost na mě, ztuhly mi nohy jako beton. Věděla jsem ale, že se musím dostat k pultu. Došourala jsem se tedy k němu z posledních sil, vlekouc nohy v krásných červených botkách s černou podrážkou za sebou. Měla jsem nohy takřka olověné – podrážka na dřevěných prknech, co znamenají svět, zanechávala viditelné černé čmouhy. Výhodou ale bylo, že jsem konečně vypadala jako opravdové postižené dítě…

Celý můj výstup měl trvat – a na zkouškách také trval – kolem čtyř minut, a to včetně krájení a balení tlačenky prodavačkou. Jen má zvláštní chůze k pultu však zabrala minut sedm. Diváci, do té doby poněkud znudění, poposedli a zpozorněli. Chovala jsem se nestandardně. Když jsem se totiž doplahočila k pultu, snažila jsem se – celá rudá – dostat ze sebe svůj štěk. Polykala jsem, opakovaně se nadechovala a vydechovala, a nebyla schopná vyloudit ze sebe ani hlásku. Vyvalenýma očima jsem hypnotizovala kolegyni v roli prodavačky, která – jak se později přiznala – si myslela, že mám epileptický záchvat. I tato část mého výstupu trvala asi sedm nekonečných minut.

Pak jsem ucítila v břiše jasný signál, že bych se měla odebrat do soukromí toalet. To mě přesvědčilo, tréma netréma, že nesmím svůj výstup již déle prodlužovat. Nadechla jsem se a vyrazila ze sebe: „Pět tlápků plačenky, prosím!“ Tato věta zcela odrovnala nejen profesionální herečku za pultem, ale také celé hlediště. V tu chvíli jsem již na nic nečekala, sebrala jsem z pultu nějaký papír a zmizela z jeviště…

Maminka se se mnou ten večer moc nebavila. Roztála až druhý den, když si v novinách přečetla recenzi na premiéru divadelního představení. „Kromě toho, že hra vynikala nudou a plytkostí,“ psal redaktor kulturní rubriky místních novin, „zazářila v komické roli dosud neznámá mladá herečka, která je příslibem pokračování české komediální školy...“

Mamince se zaleskly oči, uvěřila, že jsem svou roli vyšperkovala proto, abych jinak neslanou nemastnou hru vylepšila. Nic jí nevadilo, že jsem svůj výstup již nikdy nezopakovala. Roli dostalo jiné děvče. Jistou satisfakcí mamince byla skutečnost, že ji hrála v mém pojetí.

 

Originál zdrojového článku v příloze

 

 

Zdroj: Vozka 3/2013

Přílohy:

Tématické zařazení:

 » Aktuality  » Literární dílna  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

Muž, Žena

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

Středa, 25. listopadu 2020

Svátek má Kateřina

Reklama

Raeda - produkty pro vozíčkáře

Reklama

CanoCar HANDY

Reklama

Rychlý rozvoz inkontinenčních pomůcek

Reklama

 

Krátké zprávy

 

VOZKA na sítích

 

Reklama

klikni

Reklama

 

 

Finanční podpora

Projekt Vozka je realizován s finanční podporou:

 

Ministerstvo zdravotnictví ČR  

 

 

 

Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:

 

 

VÍCE O SPONZORINGU 

 

Partnerské organizace

 

 

 

 

 

 

 

Fakulta tělesné kultury Univerzita Palackého v Olomouci

 

 

Centrum aplikovaných pohybových aktivit FTK UP v Olomouci

 

   

 

 

  

 

   

 

  

 

Free Will o. s.  

 

  

 

VIVIDUS DYNAMIS             

  

UMÚN s.r.o. - Nakladatelství malířů s těles. postiž., malujících ústy a nohama, Liberec                   

    

  Sportovní klub Ostrava (SK Ostrava)