Těžko uvěřitelný příběh opravdového muže aneb Setkání s Jiřím Klichem po jedenácti letech - Lidé, vztahy - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Lidé, vztahy

Těžko uvěřitelný příběh opravdového muže aneb Setkání s Jiřím Klichem po jedenácti letech

Úly pro čtyřicet včelstev zvládl Jiří Klich sám – vždyť je i stolařem; foto: Jiří Muladi

10. listopadu 2018, 13.05 | Ostrava (Jiří Muladi)
K jaké práci se postaví, tu umí. No – postaví… On je vozíčkář: všeuměl Jiří Klich. Truhlář, stolař, obráběč kovů, puškař, lukostřelec, historik, rybář, včelař, fotograf a karavanista (dodávku si sám udělal obytnou, s ručním řízením) – vše na profesionální úrovni.

 

 

 

Na vozíku skončil v květnu 1989 poté, kdy se v traktoru jako spolujezdec držel madla, které se utrhlo, a on za jízdy vypadl. To mu bylo třicet let.

„Následoval rehabilitační úst v Hrabyni a taková ta klasika kolem zvykání si na jiný život,“ říká Jiří. „Podržela mě rodina, ale taky práce a různá hobby.“ 

  • Jeden z častých problémů vozíčkářů je nemít nadváhu, což se vám evidentně daří. Čím to je?

V jídle se nijak neomezuju, ale jsem furt v provozu, prostě makám. Vyrábím schodiště z poctivého masivu, dveře, postele, pažby na historické pušky, obrábím železo, mám i kovárničku a taky se starám o čtyřicet včelstev – letos jsem vytočil skoro tunu medu. Jde o to fyzicky se nezastavit, jinak člověk končí. A když si chci odpočinout, beru rybářské pruty nebo foťák a jdu do přírody.

  • Takže třeba na Vánoce máte vlastnoručně chycené ryby?

Ano, koupit kapra bych se styděl. Vždyť rybařím už čtvrt století. A můj kluk Ondra se tomu taky hodně věnuje. Dobře se přitom vyčistí hlava a vůbec – já jsem přírodní člověk. Proto mám i ten foťák a objektiv na profi úrovni. Když chci fakt dobrý snímek, třeba ledňáčka, musím udělat kryt, nastavit stativ, dálkovou spoušť a pak trpělivě čekat, vše v klidu přírody. On si pak samozřejmě sedne jinam, než jsem předpokládal… Ale i to je v pohodě.

  • Fotografování zdaleka není váš jediný koníček. Poprvé jsme se setkali na akci, kde jste zajišťoval lukostřelbu pro zdravotně postižené i zdravé lidi. A právě v oblasti lukostřelby je vaše jméno dost populární…

Snad jo, střílení mě už jako kluka vždycky bavilo. Když jsem skončil na káře, chtěl jsem tady u nás (Suchdol nad Odrou, pozn. red.) založit i klub pro střelbu z malorážky, ale tehdy vozíčkář běžně nesměl mít zbraň, protože by se mohl zastřelit, že jo… A když to pak šlo, tak pro mě už bylo pozdě, protože jsem se plně věnoval lukostřelbě. Reprezentoval jsem Ostravu v první lize, byl jsem mistrem republiky i mezi zdravými a také jsem si dovezl nějaká stříbra a bronzy ze zahraničních závodů. Procestoval jsem s lukem kus světa a třeba na paralympiádě v Pekingu jsem byl šestý. I můj starší kluk Jirka posbíral v lukostřelbě nějaké medaile, takže jablko nepadlo daleko od stromu.

  • Jaké máte aktuální plány?

Těch je. Pořád po mně někdo něco chce, včetně různých zakázek v dílně. A taky nemám kam dát vojenského džípa, čtyřkolku a vozík za auto, takže zruším putovní přístřešek a začnu stavět garáž.

  • Počkejte, řekl jste – vojenského džípa?

Ano, je to džíp Ford GPW ročník 1942. Získal jsem ho doslova jako hromadu šrotu. Po roce a půl jsem ho zprovoznil, a to se všemi detaily, které k němu patří. Ještě mu chci přidělat ruční řízení.

  • I vaši znalost historie tedy přetavujete do praxe…

To mi zní mi to poněkud nadneseně. Věnuji se především faktům okolo druhé světové války a s přáteli jsme založili spolek letecké archeologie. Když podle archivních údajů zjistíme, kde v našem regionu spadlo jaké letadlo, vrak najdeme, očistíme a dáme do muzea v Suchdole. Střepiny, které se nedají k ničemu použít, pak posbírám a už jsem z nich ukoval pár nožů. Výjimečných nožů, protože jsou s příběhem.

  • S jakým třeba?

Když najdeme nějaký vrak, tak kromě zdokumentování a natočení filmu se snažíme objasnit i to, kdo v něm zahynul. A pak dáváme vědět rodinám padlých letců. Takže od roku 1996, kdy se této činnosti věnujeme, jsou to už desítky příběhů. Jedním z nich bylo nalezení bombardéru PE-2 Petljakov. Když k nám přijel vnuk pilota, který tady zemřel, ukázal jsem mu mimo jiné nůž, který jsem ukoval ze střepin bombardéru jeho dědečka. A on přitom uronil slzu, takže jsem mu ho věnoval…“

 

Originál článku naleznete v příloze.

 

Zdroj: VOZKA 3/2018

Přílohy:

Vše si přizpůsobil tak, aby se ke včelím rámkům pohodlně dostal; foto: Jiří Muladi

Schodišťovou plošinu si Jiří Klich vyrobil před čtvrtstoletím opět kompletně sám. Na snímku s historickou puškou. Pažby vyrábí ve své stolařské dílně; foto: Jiří Muladi

Z hromady šrotu dal Jiří Klich vojenský džíp „do pucu“ za rok a půl. S důrazem na sebemenší detaily; foto: Jiří Muladi

Čtyřkolka slouží i při vykopávání vraků bombardérů z druhé světové války; foto: Jiří Muladi

Takový nůž umí Jiří Klich vykovat ze střepin bombardérů; foto: Jiří Muladi

I fotografie z dílny Jiřího Klicha mají profesionální úroveň; foto: Jiří Muladi

Tématické zařazení:

 » Aktuality  » Lidé, vztahy  

 

 

Anketa

Příběhy lidí se zdravotním postižením

mne zajímají

56.5%

 

mne nezajímají

43.5%

 

 

Pondělí, 21. ledna 2019

Svátek má Běla

Reklama

Překonávání bariér

Reklama

VOZKA od čísla 4/2017 CELOBAREVNĚ

Reklama

klikni

Reklama

 

Krátké zprávy

 

VOZKA na sítích

 

Finanční podpora

Projekt Vozka je realizován s finanční podporou:

Ministerstvo zdravotnictví ČR  

 

    

 

         

 

 

 

Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:

 

 

VÍCE O SPONZORINGU 

 

Partnerské organizace

 

 

 

 

 

Fakulta tělesné kultury Univerzita Palackého v Olomouci

 

 

Centrum aplikovaných pohybových aktivit FTK UP v Olomouci

 

   

 

 

  

 

   

 

  

 

Free Will o. s.  

 

  

 

VIVIDUS DYNAMIS             

  

UMÚN s.r.o. - Nakladatelství malířů s těles. postiž., malujících ústy a nohama, Liberec                   

    

  Sportovní klub Ostrava (SK Ostrava)