Jakub Tomeš: Na řízení auta se mi líbí samostatnost a zodpovědnost - Lidé, vztahy - vozíčkář a informace: Magazín Vozka - o životě a pro život na vozíku - časopis

Lidé, vztahy

Jakub Tomeš: Na řízení auta se mi líbí samostatnost a zodpovědnost

Jakub Tomeš řídí nohama; foto: Jaroslav Krčál

11. listopadu 2018, 12.30 | Ostrava (Eva Csölleová a Vítek Formánek)
Jakub Tomeš se narodil v roce 1991 bez rukou, na pravé straně má jen pahýl se dvěma prsty. Nedávno si udělal řidičák v autoškole Pavla Pemla, takže řídí auto nohama.

 

 

 

 

V České Třebové ho na základní školu jako bezrukého nechtěli. Proto uvítal, když mu vyšli vstříc v nedaleké vsi Rybník, a přestože tam byla jen malotřídka, mohl bez problémů chodit mezi normální děti. 

Jakub si ve škole nejvíce cenil výborné třídní učitelky Olgy Mirvaldové. Od páté třídy se s celou třídou přesunul do školy v České Třebové. Po ukončení základní docházky odešel na dva roky do Prahy, kde studoval střední obchodní školu. Ve studiu chtěl pokračovat dál, chvilku koketoval s právem, ale pak se rozhodl pro čtyřletou stavební školu ve Vysokém Mýtě. Absolvoval první ročník, ale pak studium ukončil. Do školy musel dojíždět něco okolo 30 km, a proto oslovil Pavla Pemla, aby si v jeho autoškole pro lidi s tělesným postižením udělal řidičák. 

Jakub má čtyři sourozence a všichni už dnes žijí samostatně. On bydlí nedaleko Ústí nad Orlicí, kde mu dělá společnost asistenční pes Darinka. Jakuba vždycky zajímal sport, a proto se kromě fotbalu ještě věnoval curlingu a závodně i plavání. Jako reprezentant České republiky získal několik medailí z mezinárodních závodů a dotáhl to až na mistrovství Evropy. Je šikovný a absolutně soběstačný, momentálně bez práce.

 

  • Když jste chodil do školy v Rybníku a učil se psát, zkoušel jste to nejdříve ústy nebo rovnou nohama?

Já jsem všechno dělal odmalička nohama, takže jsem o psaní ústy ani nepřemýšlel. Bylo to prostě přirozené.

  • A co spolužáci? Nedělali si z vás legraci?

Zpočátku ano, ale pak si na to postupně zvykli.

  • Člověk používá při komunikaci, při běhu nebo chůzi ruce. Jaký to je pro vás pocit, když je nemáte?

Pro mě je to životní fakt a realita, takže o tom moc neuvažuju. Beru to, jak to je.  Nepříjemné to bylo třeba při tělocviku nebo fotbale, kdy jsem utržil pár šrámů. Jednu chvíli jsem nosil protézu pravé ruky, ale zjistil jsem, že mě víc omezuje, než pomáhá. Žiju tedy bez ní a po dalších možnostech nepátrám.

  • Co říkali rodiče na to, že jste se rozhodl pořídit si řidičák v autoškole pana Pemla? I on samotný byl vaší žádostí poněkud zaskočen…

Chtěl jsem řídit auto i bez toho, že to pro mě v té době byla praktická nutnost. Když bych měl cestovat každý den do školy a zpátky autobusem nebo vlakem, bylo by to pro mě velice náročné a vyčerpávající. A rodiče? Ti mě v mém rozhodnutí podporovali. Na řízení se mi už tehdy nejvíce líbilo to, že člověk při něm musí spoléhat na vlastní schopnosti, musí samostatně myslet a jednat a má zcela konkrétní míru zodpovědnosti za sebe i další účastníky silničního provozu.

  • Jak řízení auta nohama vůbec probíhá? Určitě musí mít nějaké speciální úpravy… A navíc ten posez s nohama na volantu, nemáte potíže s křečemi v břiše nebo s dýcháním?

Auto je vybavené automatickou převodovkou. Místo pedálů má uzpůsobené páky na nožní ovládání a směr jízdy určuju levou nohou pomocí koule, kterou mám upevněnou na volantu. Druhou nohou ovládám páčku plynu a brzdy. Řídím naboso, v zimě nosím tenké ponožky, abych měl cit. Pásy si zapínám nohou a pomáhám si při tom pravým pahýlem a zuby. Žádné problémy s dýcháním nebo křečemi nemám. Jak říkám, od malička jsem zvyklý všechno dělat nohama. Takže ani nemusím dělat žádná posilovací či strečinková cvičení, abych si v nich zachoval cit či pružnost.

  • Jak probíhala vaše výuka v autoškole?

Myslím, že autoškola je obtížná pro každého, ať je zdravý nebo postižený. Ale přistupoval jsem k tomu zodpovědně a po pár hodinách na cvičišti jsem přesvědčil i pana Pemla, že to se mnou může zkusit v běžném provozu. Když mi bezpečnostní komisař vydával řidičák, musel vědět, že nebezpečný ostatním řidičům nejsem. Dnes už jsem dost vyježděný, takže nemám pocit, že by mě při řízení cokoli stresovalo nebo že bych se měl obávat nějaké složité dopravní situace. Tankuju si sám. Když mám spolujezdce, někdy jej požádám, zda by to neudělal sám, ale to se stává velmi zřídka.

...

 

Celý text článku nalaznete v jeho originálu v příloze.

 

Zdroj: VOZKA 3/2018

Přílohy:

Tématické zařazení:

 » Aktuality  » Motorismus bez bariér  

 » Aktuality  » Lidé, vztahy  

 

 

Anketa

Příběhy lidí se zdravotním postižením

mne zajímají

56.5%

 

mne nezajímají

43.5%

 

 

Pondělí, 21. ledna 2019

Svátek má Běla

Reklama

Překonávání bariér

Reklama

VOZKA od čísla 4/2017 CELOBAREVNĚ

Reklama

klikni

Reklama

 

Krátké zprávy

 

VOZKA na sítích

 

Finanční podpora

Projekt Vozka je realizován s finanční podporou:

Ministerstvo zdravotnictví ČR  

 

    

 

         

 

 

 

Realizaci projektu podporuje Nadace ČEZ:

 

 

VÍCE O SPONZORINGU 

 

Partnerské organizace

 

 

 

 

 

Fakulta tělesné kultury Univerzita Palackého v Olomouci

 

 

Centrum aplikovaných pohybových aktivit FTK UP v Olomouci

 

   

 

 

  

 

   

 

  

 

Free Will o. s.  

 

  

 

VIVIDUS DYNAMIS             

  

UMÚN s.r.o. - Nakladatelství malířů s těles. postiž., malujících ústy a nohama, Liberec                   

    

  Sportovní klub Ostrava (SK Ostrava)